► Název článku/studie: ...a co BPI?
► Autor: Vítězslav Štefl
► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 12/2019
Ptáte se, o co jde? Když jsme uvedli v rámci tohoto seriálu informace o agentuře RIAA, neboli o společnosti, udělující diamantové, platinové, zlaté atd. desky, tak ohlasy byly opravdu neuvěřitelné (např. na mém blogu tento článek zaznamenal rekordní přečtenost). Důležité ale pro nás je, že se ozvaly i hlasy, že neexistuje přece jen RIAA a americký pohled na věc…
Ale to samozřejmě, přátelé a proto jsme po delší době zvolili opět toto téma a tentokrát se zaměříme na anglickou provenienci, agenturu BPI.
BPI, neboli British Phonographic Industry (používá se také i British Recorded Music Industry) byla jako nevýdělečná společnost založena roku 1973 s prvotním cílem chránit zájmy britské hudby, bojovat proti porušování autorských práv a zasazovat se o silnější propagaci britských umělců. Sdružuje pod sebou přes 400 nejrůznějších subjektů, od tří nejsilnějších vydavatelských labelů v Anglii (Warner Music UK, Sony Music a Universal Music Group) po stovky nezávislých značek a malých hudebních společností.
Jako jedna z mála agentur zavedla vedle zlatých a platinových (a později i diamantových) ocenění i stříbrnou desku, kdy reflektovala na úlohu singlu.
Certifikace neboli podmínky k udělení jednotlivých ocenění se v průběhu času vyvíjely. V současnosti je situace udělení vzácných kovů v poměru k počtu prodaných kusů následující:
|
stříbro |
zlato |
platina |
multiplatina |
singl |
200 000 |
400 000 |
600 000 |
násobky platiny |
album |
60 000 |
100 000 |
300 000 |
násobky platiny |
Pokud si zde vezmeme z tohoto hlediska ta nejúspěšnější alba, která dosáhla na ta nejvyšší ocenění, tedy na multiplatinu, tak k dnešnímu datu to vychází takto (a nemohu zastřít osobní potěšení, že se v přehledu objevují opravdu ta nejkvalitnější jména rockové hudby) – a vezměme to zase, jak jsem zvyklý, třeba od té páté pozice, od alb, která získala „jen“ 13ti násobnou platinu – patří sem jedno ze světově nejprodávanějších alb vůbec, Rumours od Fleetwood Mac, dále kompilace Greatest Hits, Vol. 2 od Queen, dvě alba od Michaela Jacksona – Bad a Thriller a deska Amy Winehouse Back To Black. Čtrnáct platin mají Dire Straits s Brothers in Arms (mimochodem, první rockové album, které vyšlo na CD) a legendární The Dark Side of the Moon od Pink Floyd (tohle album drží rekord i v Guinessově knize rekordů, kde se v žebříčcích Billboardu udrželo na 741 týdnů, což je přes 14 let). O jednu platinu (tedy o dalších 300 tisíc prodaných kusů víc) jsou úspěšnější Oasis s What's The Story Morning Glory, na druhé místo se vedle Beatles a jejich Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band (ovšem je výborné, že se jedná o další vydání z roku 2009) propasírovala Adele s albem 21. Vítězem s 18ti násobným platinovým oceněním je ABBA s klasickým výběrem, Gold – Greatest Hits (2004).
Je zajímavé to porovnat s výsledky RIAA, které jsme uvedli ve vzpomínaném předchozím článku.
Pokud se zamyslíme nad tím, jak je to nastavené v jednotlivých zemích a budeme si chtít určit, jaká je snadnost získání nějakého vzácného kovu, tak nám vycházejí zajímavé hodnoty. Pokud vezmeme určené počty kusů prodaných alb a sílu trhu jednotlivých zemí, tak u vybraných států to vychází následovně. Když si vezmeme platinové ocenění u České republiky (za 10 tisíc kusů), Německa (200 000), Ruska (50 000), Slovenska (4 000), Kanady (80 000), Anglie (300 000) a USA (1 milión), tak nejpřísnější pravidla jsou právě – v Anglii. Ano tam je poměr prodaný kus versus počet obyvatel nejtvrdší. Není to složitá matematika – když to zkusíte, tak vám vyjde fakt, že nejlehčí to mají umělci v Rusku (0,03%), následuje Slovensko (0,07%) a my (0,10%), velmi těsně jdou pak za sebou Kanada (0,23%) a Německo (0,24%) a nejhůře na tom jsou muzikanti v USA (0,31%) a právě ve Velké Británii (0,46%).
Vývoj britské hudby má svá specifika. V padesátých letech zastupovali první pětku nejprodávanějších umělců po jednom albu Bill Haley & His Comets, Nat King Cole a Tommy Steele, na špici stály se třemi alby Elvis Presley a Frank Sinatra – neboli až na Steeleho vše Američané. Šedesátky – to bylo panečku jiné. Tři alba zde měl Cliff Richards, po čtyřech Bob Dylan a Rolling Stones, pět desek byly od Elvise Presleyho a Shadows a samozřejmě nejvíce, tedy deset alb, zde měli Beatles (celkem v této dekádě strávila jejich alba 155 týdnů na špici anket). Zde už je poměr sil tak trochu jiný…
Sedmdesátá léta byla v tomto ohledu trochu rozháranější – nejvíce týdnů v anglických anketách zde strávilo pět alb švédských ABBA. Následovali je Simon & Garfunkel, Elton John, Rod Stewart a The Carpenters. V následném desetiletí jsou nejúspěšnější Dire Straits (v žebříčku za nimi nalezneme zcela dle diktátu doby i Police nebo Adam and The Ants), devadesátky ovládají Simply Red, Spice Girls a Oasis, první desetiletí nového milénia je ve znamení Robbieho Williamse, Coldplay a rappera Eminema. Toto desetiletí ještě není u konce, ale zde má dobře na anglickém trhu našlápnuto Ed Sheeran… To jsou změny, co?
Velice zajímavým údajem je, když si položíme otázku, kteří umělci se v Anglii se svými alby nejdéle vyhřívali na prvním místě celonárodních anket (tedy BPI). Jsou to opravdu neuvěřitelná čísla. Když to vezmeme zase od páté pozice, tak tam jsou Fleetwood Mac (1319 týdnů), nad nimi je Michael Jackson (1427 týdnů), bronzový je Elvis (1433 týdnů), stříbrní jsou Beatles (1472 týdnů) a historicky nejúspěšnější jsou Queen, kdy jejich desky byly na prvních místech celkem 1657 týdnů (no, přepočítejte si to na roky…).
BPI je společnost, která vykazuje i řadu různých aktivit. Roku 1989 vznikl program BRIT Trust, charitativní divize BPI, která na základě příspěvků předních osobností britského hudebního světa podporuje hudební vzdělání následným generacím. Od svého založení tato dovoze získala skoro na 15 miliónů liber.
Další aktivitou je založení BRIT School, vzdělávací instituce, která vznikla roku 1991. Spolu s anglickým ministerstvem školství je vlastně jedinou bezplatnou školou múzických umění v Anglii. Každý rok tudy projde přes tisíc studentů, většinou ve věku od 14 do 19 let a jejich studium je oborově otevřené – tzn., že když se někdo přihlásí na studium klavíru, klidně se může zabývat i fotografováním atd.
No a nyní zase takto. RIAA, BPI, MC (Kanada), ARIA (Austrálie), IFPI-CZ (ano, to je u nás), BVMI (Německo) a další a další – to je sice hezké, ale co vývoj? Ptejme se – je prodej desek, tedy fyzických kusů opravdu dnes tím určujícím hlediskem úspěšnosti umělce? Nejen, že digitální downloading se postavil na roveň ve svém objemu prodeji fyzických nosičů, ale tyto všechny položky naprosto drtí streaming od počínaje Spotify přes Apple, Youtube až kamsi… Řada agentur tedy přemýšlí buď na tím, že základem udílení vzácných kovů bude výdělek toho určitého umělce za prodaný nosič ať už v jakékoli formě (no, to budou všichni umělci, zejména u nás, moc a moc rádi), nebo se bude vše sčítat dohromady. Nechme totiž promluvit fakta. V roce 1973 činil prodej LP desek přes 45% celkového prodeje hudebních nosičů (zbytek byl singly, 37%, kazety, 2,4% a další). O deset let později „elpíčka“ klesla na cca 35%, singly šly také dolů, 16%, zato kazety ovládly trh se svými cca 49 procenty celkového prodeje. O dalších deset let dále se LP ve vinylech v podstatě ztrácejí (0,2%), singly „zabírají“ 1,6%, přes 30% tvoří kazety (což je dost), ale přes padesát procent prodeje je v CD. Roku 2003 jsou LP na 0,2%, singly na 0,5%, kazety mají „závratných“ 2,2%, ale přes 93% prodeje tvoří CD disky. O rok později se objevuje vážněji download, takže když se posuneme o dalších deset let, do roku 2013, tak jenom zíráme – LP tvoří 0,4%, singly už nejsou, CD klesla na 10%, ale skoro 78% zabírají downloady singlů. Stahování celých alb pak zabírá 7 procent. No a co si z toho můžeme vzít? Prostě – vývoj je vývoj. Ty doby, kdy se člověk sháněl po albu, když ho pak získal tak ho opatrně a s úctou prohlížel, studoval obal, studoval případné přiložené listy, hýčkal si desky i třeba tím, že si vyráběl igelitové obaly (dělalo se to na takových svářečkách), při návštěvách kamarádů docházelo k opatrnému probírání celých sbírek…
No jo no. Tak co… Zážitek z krásných desek včetně jejich obalů, zážitek z toho, že se deska dala na talíř gramofonu – to už se dneska nezná. Dnešní doba neví, o co přichází. Ale asi to tak má být…
Vítězslav Štefl
------------------