Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista (11. – 15. díl)

► Název článku/studie: 11. - 15. díl seriálu (viz níže jednotlivé riffy) 

► Autor: Vítězslav Štefl

► Součást seriálu/řady: Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 04 – 08/2006

Na základě ohlasu (moc děkuji) je tu TŘETÍ DÍL pro kytaristy, kteří by si rádi zkusili zahrát ty nejklasičtější a mnohdy také i nejkrásnější riffy rockové historie. Takže teď dalších pět z padesáti. Pomaloučku, polehoučku - a už jich budeme mít na kontě celých patnáct! Tak do toho!

 11) Iron Man (1970, Paranoid, Vertigo)

 Typický příklad riffu, postaveného na sledu základních, nerozšířených, kvintových power chordů. Tony Iommi zde navíc nepřechází mezi strunami, vše se v zájmu lepšího vyznění slide odbývá na E–struně a celý riff tak získává charakteristický zvuk. Téma je jako celek uzavřené, zakončení motivu předpokládá další pokračování. Skladebně jde o provázanost konce motivu se začátkem s tím, že teprve až zakončení celého sledu posazuje riff do tóniny skladby. 

12) Aqualung (1971, Aqualung, Island)

Riff, plný očekávání z dalšího pokračování – to je typické pro tuto sekvenci, postavené na sledu jednotlivých tónů. Téma je samonosné, má otevřenou harmonickou strukturu, motiv je zcela nezávislý. Skladební celek sice uzavřen není, ale způsob jeho dalšího rozvinutí není jednoznačně dán, což je typické pro Andersonův feeling. Martin Barre svým charakteristickým soundem pak už jen dokonale podtrhl pravidlo, že ve spojení jednoduchosti a nápadu je síla.

13) Jumpin’ Jack Flash (1968, Decca)

Ukázkový příklad spojení kvinkvartových powerchordů s melodickou linkou. Sled tónů z druhé části riffu slouží k rozvinutí úvodních „kil“ a jeho zakončení předpokládá další pokračování, takže po stránce skladební celek uzavřen není. Téma je samonosné, harmonická struktura je vedle úvodních intervalů dána opakováním tónů e a a (vytváří kvartový powerchord A), čímž je dána i míra nezávislosti motivu. Keith Richards chytře zpracoval nápad Billa Wymana...

14) Shine On You Crazy Diamond, Pt.2 (1975, Wish You Were Here, Capitol)

Geniální hybrid sledu jednotlivých tónů s posloupně rozloženým akordem (viz vztah velké a malé septimy tóniny g-moll), který unikátně doplňuje harmonickou strukturu, vycházející z původního témbru do g-moll, aby po následném přehrání doplnil C-dur. Téma přesto samonosné je, i když motiv uzavřen není. Po stránce skladební tak jde o uzavřený celek s širokými možnostmi improvizace. Ano, charakteristický David Gilmour.

15) Tush (1975, Fandango!, Warner Brothers)

Ukázkový příklad riffu, postaveného na kvartových powerchordech v kombinaci s jednotónovými basy, uvozujícími tak harmonickou strukturu skladby. Téma je samonosné, pro svou univerzálnost často napodobované. Motiv uzavřen není, jeho otevřenost se ale týká spíše naléhavosti dalšího opakování než nějakých harmonických experimentů. Po stránce skladební jde tedy o polouzavřený celek s předpokládaným sestupem do tóniky. Neboli Billy Gibbons a ZZ Top.

Tak co tomu říkáte?