Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista (1. – 5.)

► Název článku/studie: 1. - 5. díl seriálu (viz níže jednoltivé riffy) 

► Autor: Vítězslav Štefl

► Součást seriálu/řady: Z 50 riffů, které by si měl zahrát každý kytarista

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 06 – 10/2005

Zkuste si zahrát tyto nejzákladnější a mnohdy také i nejkrásnější riffy rockové historie. A to je jich jen prvních pět z padesáti. Takže jedem:

1)  Day Tripper (1965, Parlophone)

Pod skladbou jsou sice podepsáni John Lennon a Paul McCartney, ale při přehrání tohoto intra si stejně každý vybaví George Harrisona. Jde o klasický příklad riffu, vytvořeného na sledu tónů (na rozdíl od akordických riffů a sekvencí, založených na power chordech) s vlastní, samourčující harmonií (prostě nepotřebuje pod sebe akordy).

2) (I Can’t Get No) Satisfaction (1965, Out of Our Heads, Decca/Polygram)

Nehynoucí riff nehynoucích Rolling Stones. Keith Richards zde vytvořil zcela svébytnou záležitost, která by mohla obstát jen sama za sebe (motiv je uzavřen, nevyžaduje žádného pokračování). Riff je postaven na sledu pouhých tří tónů a má i vlastní harmonii, takže by nemusel být podpořen akordy. Při jejich použití (v plné znělosti) se pak celé téma dostane na další úroveň a vytváří tak následující kategorii riffů, charakterizovanou tímto vzájemným vztahem doprovodu a linky.

3)Sunshine of Your Love (1967, Disraeli Gears, Polydor)

Unikátní případ spojení dvou zcela svébytných druhů riffů, kdy první část je postavena na sledu tónů a druhá rozvíjí téma ve formě propojení akordických sekvencí s jednotlivými tóny předchozí části. Právě tato část je zajímavým hybridem mezi melodickými linkami riffů a akordickými riffy s tím, že kvintové power chordy ve třetím taktu jsou použitím zvýrazněné tercie harmonicky posunuty mezi standardní akordy. Další příklad riffu s vlastní, samourčující harmonií, což je v tomto období pro Erica Claptona typické.

 4) All Right Now (1970, Fire and Water, Island)

Nadčasová skladba s učebnicovým příkladem akordických riffů. Power chordy, zcela v intencích přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zde ještě nejsou zredukovány na kvintové či kvartové harmonické intervaly, které začaly riffovým sekvencím a doprovodným partům kralovat zakrátko potom. Paul Kossoff tak využil co nejširší harmonický rozsah akordu se zapojením prázdných strun a vytvořil téma s vlastní harmonií, která se prolíná do celé skladby.

 5) Money for Nothing (1985, Brothers in Arms, Vertigo/Warner Brothers)

Inspirativní ukázka riffu, postaveného na power chordech, založených na kvartových harmonických intervalech. Ideální je zahrát celou sekvenci prsty (koneckonců, Mark Knopfler je výrazný prstový hráč) a to nejen kvůli měkčímu zvuku, ale i pro lepší vcítění jednotlivých vyhrávek. Celek je skladebně uzavřen, téma je samonosné a má vlastní harmonii, kterou však nesleduje otrocky a tím rozšiřuje celkové harmonické vyznění.

  Tak jak vám to šlo? Dáme další?