► Název článku/studie: 1. - 10 díl: Top "10" artrockových alb Vítězslava Štefla
► Autor: Vítězslav Štefl
► Součást seriálu/řady: dtto
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 6/2019 – 3/2020
Před pár měsíci byl realizován v uvedených číslech Muzikusu sloupeček, kde jsem nadnesl "desítku" svých nejoblíbenějších artrockových světových alb. Jak by to bylo u vás? Znáte? Máte rádi? Vybrali byste něco jiného..? A mimochodem - možná, že výběr jednoho alba někoho překvapí, ale znalce ne. Znalec ví, že si to to album (vlastně dvě) zaslouží stát po boku světových špiček...
King Crimson – In The Court of the Crimson King
Vítejte, nadšenci rockové muziky – v tomto případě rocku, pro něhož se časem zavedl název art rock. Rád bych vám totiž představil v rámci tohoto nového sloupečku svá nejoblíbenější, nejzásadnější alba artrockové muziky, muziky, která je spolu s hard rockem a několika dalšími směry, styly a žánry synonymem rockového fenoménu vůbec. A nejenom to – rád bych se s vámi podělil o vaše názory na tuto problematiku.
Alba, která budeme uvádět, nejsou uváděna dle pořadí důležitosti – prostě tak, jak to přišlo. A kritéria výběru? Osobní vztah, historický kontext, nadčasovost, úspěch a ohlas včetně anket a celkový význam.
A pojďme hned do těžkého kalibru. Je jím jistě In the Court of the Crimson King, debutové album King Crimson, které vyšlo 10. 10. 1969 na labelu Island. Skupina, kterou kolem sebe vytvořil vskutku schizoidní kytarový mág Robert Fripp, nahrála album ve složení Fripp, Greg Lake (bg, voc – později v superslavném triu Emerson, Lake & Palmer), Ian McDonald (key, dechy – později u Foreigner, Johna Wettona nebo Steva Hacketta), bubeník Michael Giles a, co je zajímavé, členem kapely byl i textař Peter Sinfield.
Album přineslo jednu z nejslavnějších artrockových a vůbec rockových děl vůbec, nadčasovou 21st Century Schizoid Man s neuvěřitelnými, dechberoucími souhrami v centrální, v podstatě krátké části (ale technicky neuvěřitelně nabouchané). Poklonou patosu a melodice je pak éterická skladba Epitaph. v úvodní skladbě druhé strany alba je pak Moonchild názornou ukázkou, že i pomlky – se hrají. Závěrečná věc, The Court of the Crimson King pak shromažďuje všechny prvky předchozích skladeb do jedné kompozice.
A historická souvislost?
Třeba to, že ve stejném dni vydal album Frank Zappa (Hot Rats), v tom měsíci Led Zeppelin vydali svou dvojku a v tom roce se dali dohromady třeba Atomic Rooster, Allman Brothers Band či Judas Priest…
Pink Floyd – The Dark Side of the Moon
A už tu máme druhé pokračování naší top desítky, kdy je zcela nasnadě uvést nejen další soubor z pětice těch, které definovaly art rock tak, jak ho známe a chápeme, ale zejména jeho album, které změnilo statistiky. Ano, je to album The Dark Side of the Moon, osmé studiové album tehdy již velkým jménem disponujícím gigantem Pink Floyd, které vyšlo 1. března 1973 u labelu Harvest.
Album patří mezi deset nejprodávanějších alb v historii muziky, kdy dle nejposlednějších čísel se svými 45 milióny prodaných kusů drží 4. pozici. Což o to, ale co říkáte tomu, že se v prestižní anketě Billboard dokázalo udržet 942 týdnů? Kolik že má rok týdnů?
Kolekci silných skladeb jistě korunuje Time, deska je dle RIAA diamantová a obal zde nádherně podtrhuje vyznění hudby – designéři z Hipgnosis zde vytvořili další ze svých nadčasových děl.
Pro nás zaznamenáníhodným faktem je i ta skutečnost, že toto album bylo vydáno i v Československu – sice cca s pětiletým zpožděním, ale přece jenom.
Drb? Milenecké páry si prý nejčastěji pouští právě tuto desku (a zejména Time)…
A nyní jen nezbytné doplnění. Tento sloupeček jsem pojal tak, že co díl, to jiná kapela. V tom případě je ale nutné, abych si do tohoto seznamu klasických nejoblíbenějších desek od Pink Floyd z celého jejich katalogu dodal ještě dva počiny – totiž Wish You Were Here (1975) s úžasnými songy, jako titulka či dvoudílná kompozice Shine On You Crazy Diamonds (s nehynoucím čtyřtónovým intrem, řadícím se mezi 50 nejpodnětnějších úvodů/riffů vůbec) a určitě Atom Heart Mother (1970) se slavnou krávou na obalu a šestidílným titulním hudebním celkem.
A historická souvislost?
V tomtéž měsíci vychází 5. album Led Zeppelin (Houses of the Holy), v témže roce vychází Billion Dollar Baby Alice Coopera, albově debutují Lynyrd Skynyrd, vznikají třeba AC/DC a naopak to balí Free…
Yes – Close to the Edge
I když nejsou jedinými představiteli art rocku, jsou to právě Yes, kteří jsou obecně bráni jako synonymum tohoto stylu rockové hudby. Není divu. A zejména tohle album pomohlo nejen definovat art rock, jako takový, ale i etablovalo Yes jako esenci, středobod žánru. Mj. i z hlediska skladby, instrumentace a muzikantských výkonů.
Na albu, které vyšlo roku 1972 u labelu Atlantic, jsou vlastně tři rozsáhlé kompozice. První stranu zabírá vznosná titulní skladba, mající čtyři části. Na druhé straně je čtyřdílná suita And You and I (s krásným úvodním nápadem umisťování tvaru akordu D po hmatníku) a desku uzavírá úžasné osmiminutové dílo Siberian Khatru.
Album se stalo z hlediska umístění v Billboardu kapelovým nejúspěšnějším titulem (3. místo) a získalo platinu nejen v USA, ale i v Kanadě a v Anglii. Deska je pamětihodná i dalším faktem – je to poslední album s bubeníkem Billem Brufordem, který poté odešel ke King Crimson. Nahradil ho Alan White, který tak dotvořil tu nejklasičtější sestavu – Ian Anderson (voc), Steve Howe (g), Chris Squire (bg) a Rick Wakeman (key). Co jméno, to titán. Právě v tomto období se na prvních místech jednotlivých kategorií (kytarista, zpěvák, bubeník, baskytarista atd.) tehdy vyhlášené ankety Melody Maker střídají muzikanti dvou kapel – Yes a Led Zeppelin…
Zajímavost? Na obalu alba je poprvé použito velmi slavné, dokončeně propletené logo názvu kapely, které vytvořil Roger Dean. To se stalo až dodnes ochranou značkou kapely i přes nejrůznější dobově módní grafické výstřelky.
A historická souvislost?
Neil Young vydal svůj slavný singl Heart of Gold, rozpadli se Creedence Clearwater Revival, naopak zase vznikli třeba ABBA, Styx či Van Halen, vyšlo další platinové LP Black Sabbath, Vol. 4 a Uriah Heep vydali Demons And Wizard, kterého se po světě prodalo přes 6 miliónů kusů…
Emerson, Lake & Palmer – Pictures at an Exhibition
Psal se rok 1971, kdy supertrio klávesista Keith Emerson (ex-Nice), baskytarista a zpěvák Greg Lake (ex-King Crimson) a bubeník Carl Palmer (ex-Atomic Rooster) zásadním způsobem přispělo k definování fenoménu, obecně zvaného art rock. Ano, bylo to právě toto v pořadí jejich třetí album u labelu Island Records, kdy si kapela zabetonovala své místo mezi určující pětkou artrockových skupin.
Na albu najdeme úpravy Obrázků z výstavy od Modesta Mussorgského, představitele ruského psychologického realismu. Jde o osm skladeb, doplněných (a to velice citlivě a chytře) nejen vlastními věcmi, ale i dalším coverem, Nut Rocker (trochu upravený název díla Louskáček – Nutcracker), předělávkou od Petra Iljiče Čajkovského, doplněnou a upravenou zejména Gregem Lakem (i když jsou tam podepsáni všichni)
Je nesmírně zajímavé sledovat live záznam z této desky (z prosince 1970) už jenom z hlediska lehkosti hry, souhry, hlubokého zájmu publika a neprvoplánově zpracovaných kompozic.
Zajímavost?
Tak třeba, že jejich label jim odmítl tuto desku vydat jako druhé album (i když bylo natočeno dříve) – management se obával, že deska s předělávkami klasické hudby se chytí špatně. A mýlili se. Přesto ale nebylo špatné, že před Pictures… vyšlo právě album Tarkus, které osobně považuji právě s Obrázkami z výstavy za nejsignifikantnější díla tohoto geniálního hudebního tria.
A historická souvislost?
Deska se dostala v Anglii na třetí místo a v USA na místo desáté – což pro progresívní rock, jak občas zněl médii název tohoto stylu, bylo velmi dobré umístění. Vždyť onoho roku třeba Yes vydali svou trojku (již se Stevem Howem) a i čtyřku (Fragile), Jethro Tull excelovali LP Aqualung, Rolling Stones vydali skvělé Sticky Fingers, Deep Purple cestovali s Fireball, The Who oslnili dokonalým Who’s Next, Uriah Heep zabodovali s Look At Yourself apod. No to byla doba!
Genesis – Selling England by the Pound
Byl to rok 1973, kdy tato kapela, která se řadí mezi pětici skupin, jež definovaly klasický art rock, ochutnala poprvé chuť platiny (byť zatím ne v USA). Ano, právě toto album, vydané u labelu Charisma, získalo skupině nejen poprvé zlato v Billboardu (a již druhou zlatou desku v Anglii), ale i platinu na kanadském trhu. Navíc deska vystoupala v Anglii až na 3. pozici, což bylo pro Genesis do té doby nejlepším umístěním. Jedním z ne nepodstatných důvodů bylo i to, že sestava kapely byla po sedmé změně konečně již na delší dobu ustálena, což se projevilo i na celkovém výsledku – tohle „zlaté“ období let 1971 – 1975 tvořili totiž Genesis samá klasická jména – Peter Gabriel (voc, za dva roky poté ale ze skupiny odešel), Mike Rutherford (bg), Phil Collins (dr, po odchodu Gabriela převzal jeho pěvecký part), Tony Banks (key) a Steve Hackett, jeden z dnes nejvíce přehlížených kytaristů.
Album obsahuje 8 skladeb, osobně se mi více líbila první strana alba, kde najdeme nejen otvírák Dancing with the Moonlit Knight, ale I Know What I Like, která zabodovala v rádiích a zejména Firth of Fifth, dlouhodobě oblíbenou součást jejich koncertů.
Zajímavost?
Tak třeba to, že dobové recenze nebyly zrovna moc příznivé, ale s odstupem času si album získalo vysokého uznání, kdy v řadě prestižních anket figuruje mezi TOP artrockovými díly historie rocku. Nebo že názvem alba chtěl Gabriel upozornit na „vyprodávání se Americe“, úpadek anglického ducha a rychlou amerikanizaci britských ostrovů.
A historická souvislost?
Ve stejný měsíc vychází proslulá Quadrophenia od The Who, Montrose vydávají svůj debut, v singlech toho roku kraluje Angie od Rolling Stones a Ballroom Blitz od Sweet, stejného ročníku je i Dark Side of the Moon od Pink Floyd…
Rick Wakeman – Journey to the Centre of the Earth
Když roku 1974 klávesový mág Rick Wakeman odcházel od artrockového kolosu Yes v podstatě zrovna v nejlepším (natočil s nimi kolekci alb od Fragile přes Close to the Edge po Tales from Topographic Oceans), hodně fanoušků bylo zvědavo, kam se vůbec vrtne a zda se mu tento odchod vyplatí. A vyplatil. Již jako sólový umělec vytvořil spolu se svými třemi mellotrony, dvěma minimoogy, hammondkami, klavírem, elektrickými piány Rhodes a RMI, clavinetem Hohner, svou skupinou, anglickým komorním sborem a proslulým symfonickým tělesem London Symphony Orchestra úžasné dílo, postavené na tématu stejnojmenného románu Julese Verna. 3. května 1974 tedy u A&M vyšel live záznam druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall a album se stalo Wakemanovým nejlepším dílem – v UK vylétlo na 1. pozici, v USA se usadilo na místě třetím, na obou stranách Atlantiku získalo zlato (i v Kanadě) a definovalo jeho tvorbu i pro další desetiletí.
Zajímavost?
Label A&M toto album nechtěl vůbec vydat, vzpíral se Wakemanovu úsilí dílo vytvořit a na celou realizaci mu dalo pouze 4 000 liber (až americká část labelu se rozhodla desku realizovat). Wakeman si dokonce musel vzít hypotéku, aby všechno poplatil a nedostatek financí je také důvod, proč album vzniklo jako live nahrávka, což bylo pro něj levnější: „V den vystoupení jsem ale třeba dostal účet o nezaplacení donášky mléka do domu…“
A historická souvislost?
Ten měsíc Status Quo vydali svou sedmičku, Quo, již druhou zlatou desku, UFO poprvé pronikli (i když nic moc zatím) do Billboardu albem Phenomenon, Led Zeppelin spouštějí svůj vlastní label, Swan Song Records, ten rok se rozpadli King Crimson a naopak se dohromady dali třeba Ramones…
Modrý efekt – Nová syntéza 2
Cože, řekne si někdo? ‘Dyť mělo bejt jen o zahraničních deskách, ne? Ne, přátelé - s jednoznačným vědomím odpovědnosti a zcela při smyslech říkám, že právě toto album českého artrockového kolosu můžeme (tedy nejen já) suverénně řadit ke špičce světového art rocku jako takového. Fanoušci, znalci to vědí, těm dalším to takto předkládám, protože tato deska (a nejen ta), ale celé artrockové období Modrého efektu si zaslouží tuto pozornost.
Když si uvědomíme, že album vyšlo roku 1974 (Panton) a pomyslíme na skvělou spolupráci mezi obecně rockovou kapelou a orchestrálním tělesem, tak nenajdeme ve světě moc podobných a stejně kvalitních paralel. Když pomineme ojedinělé pokusy Beatles a zajímavosti třeba u The Gun, tak jsou zde Deep Purple se svým Concerto for Group And Orchestra (1969) a…
V silném složení Radim Hladík (g), Lešek Semelka (key, voc), Vlado Čech (dr) a Josef Kůstka (bg, vi) zde vzniklo dílo o čtyřech skladbách. První stranu zabírá monumentální titulní kompozice, na druhé straně nalezneme Je třeba obout boty a pak dlouho jít, jednu ze dvou vrcholných děl českého art rocku, dále expresívní Klíště a na mohutnou Jedenáctého října. Deska nemá, prostě nemá slabé místo. Text? Pavel Vrba a Boris Janíček (tedy Eduard Pergner). Takže také OK. Jedině snad obal je dobově únikový, není divu, ale buďme rádi, že to aspoň vyšlo.
Zajímavost?
Hm, tak třeba, že při skladbě Klíště Hladík hrál na kytaru smyčcem, v úvodní kompozici nalezneme motiv ze skladby Má hra (album Nová syntéza), základní motivy z Je třeba obout boty a pak dlouho jít posloužily k instrumentální skladbě Boty z následného sólového alba Radima Hladíka atd.
A historická souvislost?
Brněnským Synkopám vyšla skvělé EP Xantipa, kde se začínají hlásit k soundu Uriah Heep, Olympic, ještě s Jiřím Kornem vydávají svou „Čtyřku“ a Václav Neckář s Bacily představují silné LP Tomu kdo nás má rád.
Jethro Tull – Thisk as a Brick
Samozřejmě, těžiště tvorby a feelingu Iana Andersona a jeho Jethro Tull je obecně přiřazováno spíše do vod folk rocku. Ale tato kapela byla ve svém ojedinělém přístupu často i nadstylová, kdy vedle jejího hlavního proudu zaznamenáváme i artrockové období, kdy právě toto album z roku 1972, vydané u labelu Chrysalis zastupuje onu progresívní, jak zněl dobový název této hudby, část tváře famózních Jethro Tull.
Po úžasném albu Aqualung zde Ian Anderson a spol. (Martin Barre – g, Jeffrey Hammond-Hammond – bg, Brriemore Barlow – dr a John Evan – key) vytvořil další zcela ojedinělé dílo, počínaje už jenom svým konceptem a obalem. V samém počátku Anderson chtěl vytvořit echt-konceptuální album (naštvalo ho, že předchozí deska, ač bez jednotící myšlenky, tuto nálepku získala), kdy tak trochu útočil na tehdejší módu artrockových děl typu Yes, King Crimson či Emerson, Lake & Palmer. Výsledkem je vysoce osobité dílo jedné epické kompozice, tvořené sledem na sebe navazujících skladeb a motivů, nepřesahující běžnou délku skladeb (cca vždy do pěti minut). Vedle klasické rockové instrumentace jsou zde zastoupeny i další nástroje, jako cembalo, xylofon, tympány, housle, violoncello, loutna, trumpeta, smyčcové sekce…
Zajímavost? Původní obal je rozložitelný i podélně do formátu klasických novin a obsahuje v podstatě střípky (a texty) z příběhu na desce. Jeho výroba byla časově delší, než samotné natáčení alba. A mj. třeba Royal Philharmonic Orchestra tuto kompozici nastudoval a vydal (RPO Plays Prog Rock Classic), mezi svá nej alba ho řadí třeba Geddy Lee z Rush či Steve Harris z Iron Maiden.
A historická souvislost?
V tomto měsíci Deep Purple vydávají Machine Head s ikonickou Smoke in the Water, své debuty realizují Gary Glitter či Styx, glamoví Slade vydávají svou první live desku Alive! a Thin Lizzy se zatím marně snaží uspět svou dvojkou Shades of a Blue Orphanage.
„…text je jenom vyplněním mezery mezi kytarovými sóly…“
Touto pro mnohé jistě pobuřující myšlenkou, parafrázovanou z propagačních materiálů jedné kytarové firmy, uvádím předposlední díl této řady, kdy se nebude jednat o jedno album, ale o jednu myšlenku. Tou je obecně úloha kytary, lépe řečeno kytaristy v celkovém kontextu vývoje rockového fenoménu. Nezastupitelnost této role je až na výjimky (které stejně potvrzují pravidlo, tak co) zcela jasná (psali jsme na toto téma x-krát, zájemce odkazuji i na své přednášky), takže jsem se rozhodl uvést v tomto díle dvě velké artrockové osobnosti kytary a jejich nadčasová díla. Jedná se navíc „jen“ o instrumentální počiny, což také není jen tak běžnou záležitostí, zvláště pak v tomto segmentu hudby. Dost teorie.
Radim Hladík (R.I.P.) a Steve Howe. Oba dva pilíře artrockových kolosů, Modrého efektu u nás a britských Yes ve světě, oba dva majitelé vysoce osobitých technik hry, feelingu a tónu, oba dva skvělí skladatelé, oba dva super osobnosti kytarového světa – a také autoři silných alb. U Hladíka máme na mysli jeho sólové album Modrý efekt & Radim Hladík (1975, Supraphon), v případě Howea jde o Steve Howe Album (1979, Atlantic).
Na prvním najdeme nehynoucí klasiku Čajovnu, která dle slov Hladíka vznikla jen jako vycpávka. Úžas. Navíc je tam i skladba Boty, která, později opatřena textem, září pod názvem Je třeba obout boty a pak dlouho jít na skvostném LP Nová syntéza 2. Album bylo původně nahráno pro export, odpovídá tomu i jiný přebal alba (i když se přiznám, že se mi ta česká verze líbí víc). Na desce se vedle členů Efektu podíleli i Martin Kratochvíl a Jiří Stivín, jako dovětek po předchozí spolupráci na Coniunctiu.
Na druhém albu nalezneme oba bubeníky Yes (Alan White i Bill Bruford), v Cactus Boogie na perkuse hraje dokonce i Clive Bunker z Jethro Tull. Meadow Rag je snaha o styl a’la Clap, vznosná je úprava Vivaldiho (Concerto in D) s 59ti členným orchestrem.
Obě alba jsou svá. Tak, jako jejich tvůrci.
…a to ostatní, ti jsou snad vosk?
No to přece vůbec ne! Takže si udělejme v tomto závěrečném díle Top Ten artrockových desek ještě takovou smršť těch, kteří by si určitě zasloužili být aspoň třeba uvedeni po boku těch gigantů z minulých dílů.
V prvním sledu by tam určitě měl patřit Mike Odlfield se svým multidílem Tubular Bells (1973), které se dočkalo několika pokračování a verzí včetně orchestrálního ztvárnění. Tehdy teprve devatenáctiletý multiinstrumentalista vytvořil ve studiu něco, co pro velký úspěch měl poté prezentovat i live – což ovšem přineslo problémy, protože měl takovou fobii z lidí, že musel před vystoupením projít řadou terapií… Osobně od něj mám nejraději Platinum (1979) s nádherným vibratem přímé skladby Punkadiddle.
Dost se v tomto ranku pozapomíná i na sestavu Manfred Mann’s Earth Band, kteří měli vedle svého osobitého feelingu i velmi vydařené artrockové momenty. Mé nejoblíbenější LP je Angel Station (1979), kde třeba hned úvodní Don’t Kill It Carol může obohatit náš seznam. Mimochodem – protagonista kapely, klávesista Manfred Mann třeba zahostoval na Minimoog ve studiu u Uriah Heep v závěrečném sóle v nadčasové July Morning (Look at Yourself).
Z dalších jmen v mém seznamu určitě nechybějí krátce trvající GTR kytaristů Steve Howe (Yes) a Steve Hackett (Genesis) či nepoměrně úspěšnější Alan Parsons Project nemluvě o proslulých Moody Blues (s klávesistou Patrickem Morazem, který předtím působil u Yes). Van Der Graaf Generator si také zaslouží pozornost už jenom pro vklad osobnosti Petera Hamilla, zpěváka a kytaristy těchto stejně temných skladeb, jako mívali King Crimson (karmínový král Robert Fripp jim koneckonců hostoval na prvních dvou albech).
Že bych našel i další jména? Jistě. Třeba Gentle Giant, Curved Air, z nových pak Marillion, IQ, určitě Dream Theater, Mars Volta…
Vítězslav Štefl
-----------------
2025 ©