Rocková poezie aneb O něčem se prostě zpívat musí (2. díl – světoví autoři)

► Název článku/studie: Rocková poezie aneb O něčem se prostě zpívat musí (2. díl – světoví autoři)

► Autor: Vítězslav Štefl 

► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 4/2017

V předchozím příspěvku na mém blogu jsme rozjeli téma textu, kdy jsme první díl věnovali českým textařům. A jak jsme už tehdy avizovali, nastal čas zmapovat si i autory textů ve světě.

Zde nastává zajímavý fenomén. Při těchto tematicky zaměřených seriálech rád nastavuji stejný systém rozložení témat. Jenže v tomto případě to nebude tak lehké. Už minule jsme si vymezili celkem šest kategorií, 1) Samostatní textaři, 2) Textaři jsou součástí kapely, 3) Textaři sobě aneb Básníci s kytarou, 4) Zhudebňovaní básníci, 5) Covery a 6) Použití lidového textu. A již nyní je jasné, že poměr mezi jednotlivými z nich bude zcela a úplně jiný, než tomu je na domácí scéně. No ale uvidíme.

Mimochodem, už ve vzpomínaném předchozím díle jsme si vymezili úlohu textu v muzice, tak se tím už nebudeme zdržovat. Zájemce tedy odkazuji na Letem kytarovým světem v květnovém čísle Muzikusu 2015 nebo zde na mém blogu.

A dovolte mi ještě jednu poznámku. Když srovnáme poměr produkce světové a domácí hudby a úroveň jejich textů, tak česká scéna z toho vychází hodně dobře, v některých kategoriích i vítězně. Asi tím rozbouřím vzrušenou debatu, ale je to prostě tak.

1) Samostatní textaři

Tak tato kategorie je na rozdíl od české zde velmi slabá. I když existují výjimky, moc jich není a jejich počet vlastně potvrzuje náš závěr. Ano, můžeme zde uvést třeba Petera Sinfielda, který nejen, že vymyslel název King Crimson, artrockové legendární kapele Roberta Frippa, ale stal se i jejím dvorním textařem. A i plnoprávným členem skupiny, což běžné opravdu není. Po albu Islands Sinfield přechází se svými texty k dalším artrockovým velikánům, Emerson, Lake & Palmer. U King Crimson pak lze uvést i dalšího samostatného textaře, Richarda Palmera-Jamese (mj. zakládajícího člena Supertramp). V každém případě ale jde o osobnosti, fixované na jeden soubor.

Pro úplnost zde ale zadejme třeba Eddieho Hollanda, Lamonta Doziera a Briana Hollanda, trio, které pracovalo pro umělce labelu Motown či dvojici Jerry Leiber a Mike Stoller, kteří napsali třeba Jailhouse Rock (Elvis Presley) či Yakety Yak (The Coasters).

2) Textaři jsou součástí kapely (včetně určujících osobností)

Velmi silná kategorie, v podstatě jedna ze dvou nejsilnějších. Zde můžeme jmenovat třeba dvojici John Lennon a Paul McCartney, kdy první z nich dával Beatles obraznější a filozofičtější texty, druhý z nich pak uměl spíše napsat příběh.

Velikány této kategorie jsou pak oba Andersonové, Ian i Jon. Ian Scott Anderson, MBE, skotský rodák (* 10. srpna 1947) je duší a určující osobností Jethro Tull, kapely, která ve své vlastní kategorii a dlužno uznat nenapodobitelné kategorii, je suverénním pánem a vládcem. Skupina dokázala pod vedením Andersona vysoce osobitým způsobem skloubit textovou i hudební stránku. Texty tohoto flétnisty, skladatele, textaře a multiinstrumentalisty jsou čistou rockovou poezií a nemusíme zde ani uvádět ten přídomek rocková. Jeho obrazy umí existovat i mimo rámec hudby.

John Roy „Jon“ Anderson (* 25. října 1944) je jedním ze zakladatelů Yes, kapely, která je přímo synonymem art rocku v tom nejčistším slova smyslu. A to i včetně textů. Andersonova síla je v nanášení obrazů, dojmů a nálad, nebojící se vzájemných vizí typu „…zkus projet závod pod bokem plnokrevníka, ucítíš, jak teče řeka…“ Slova zde lépe působí ve spojení s hudbou, ovšem texty např. z Close to the Edge jsou nádhernou ukázkou invence autora i bohatosti jazyka.

Je nemožné opomenout Rogera Waterse z Pink Floyd (těch před prvním rozpadem samozřejmě). Pokud jeho tvorbu dovedli uhlídat další členové kapely, zejména Dave Gilmour, tak nebyly jeho texty pouze snůškou tisíců slov, vrčených v jedné předlouhé souvislé větě, ale uměly se napasovat na melodiku písně – viz třeba Dark Side of the Moon. Jak to ale dopadlo, když byl bez dozoru, je vidět na Final Cut či na jeho prvních sólových albech.

Nezapomeňme ani na sžíravé kritiky systému. Pokud pomineme Elvise Costella a jeho úlohu na punkové vlně druhé poloviny sedmdesátých let, tak zde máme také dvě jména. První z nich je Frank Zappa, jehož záběr byl nesmírný. Ironie, satira a nadsázka na jedné straně (Freak Out), nucená obraznost a lascívní texty na straně druhé stejně jako kriticky zlobné úvahy nad společností (Absolutely Free), satirizující pohledy na práci ostatních skupin (We’re Only in It for the Money) včetně zesměšňování kohokoli a čehokoli (i kolegů kytaristů).

Druhé jméno je pak jednoznačně Jim Morrison z Doors. Velký obdivovatel filozofie Friedricha Nietzscheho a básní (i stylu života) francouzských prokletých básníků a beatniků dokázal vzepnout své nitro k vynikajícím výkonům stejně jako zabřednout do bahna sebezničujících frází. Ať už je jeho propad vysvětlován přílišnou inteligencí či oddaností k drogám a alkoholu (teorií včetně těch konspiračních je opravdu hodně), v každém případě vytvořil pozoruhodnou sbírku textů, z nichž také mohou některé žít vlastním básnickým životem.

Sílu této kategorie prezentuje třeba i Steven Patrick Morrissey, zakladatel The Smith, jehož práci můžeme docenit třeba na albu The Queen is Dead.

Mezi další výraznější pak můžeme zařadit třeba rapera Eminema s vysoce kontraverzními názory na etnika, osobnosti i politiky, Boba Marleyho, osobnost reggae s dosti jednostrannými názory na společnost a zcela jistě i dvojici Mick Jagger a Keith Richards, jejichž poezie všedního dne je mnohdy nepřeslechnutelná.

Namátkou sem pak třeba patří zcela jistě nihilismus Kurta Cobaina (Nirvana), povídkaření Raye Daviese (Kinks), vstřícnost Carole King, sžíravost a obraznost Peteho Townshenda (Who) včetně jeho prvních rockových oper, laskavost Stevieho Wondera, kousavost Lou Reeda, kosmické vize Neila Pearta (Rush), rozpolcenost Eddieho Vedera (Pearl Jam) a další

3) Textaři sobě aneb Básníci s kytarou

Druhá z dueta nejsilnějších kategorií této tematiky. A to hodně.

Králem této kategorie je bezesporu Bob Dylan, o jehož tvorbě se traduje poznámka, že jen dvě osobnosti obohatily anglický jazyk – William Shakespeare a … Bob Dylan. Držitel Nobelovy ceny za literaturu vytvořil svou auru již v šedesátých letech svými pohledy na politické, sociální, literární a filozofické názory. Svým založením citlivý poeta stanul v čele tzv. hnutí protest songu (tak trochu i proti jeho vůli), spolu s Joan Baezovou vytvořil nepřehlédnutelnou dvojici závěru 60. let. Tvar jeho tvorby je nesmírně široký – od příběhu (…v jakémsi městě jsme se rozešli / za tmy, po beznadějném výstupu / Ohlídla se, jak odcházím do noci…) přes tvorbu vlastního světa (Mr. Tambourine Man) po, třeba, tzv. přímou poezii (You’re a Big Girl Now).

Velkým jménem je zde i Paul Simon, z hlediska přínosu pak z období dueta Simon & Garfunkel. Nezapomenutelná Sounds of Silence, písničková I Am a Rock či zadumaná Bridge over Troubled Water dokonale vystihují jeho poetickou, později i tak trochu naivní duši.

Leonard Cohen je další velikán, který začal svou dráhu jako básník (a to básník značně otevřený ve stylu – „…je to lidský…“). Tzv. poezie všedního dne je dotažena do určité dokonalosti ve tvorbě Bruceho Springsteena, jehož ztvárnění světa je vysoce realistické a dokáže nasměrovat posluchače k určitým cílům, předsevzetím. Drsnější verzí tohoto přístupu ztvárňuje Neil Young, zvláště pak v eponymním díle Harvest. Lehké výrazivo básniček a portrétovost svých postav umí Joni Mitchell. Její Woodstock nádherně zcharakterizoval hnutí hippies i celou myšlenku tohoto festivalu.

Zvláštní kapitolu pak tvoří osobnosti Vladimíra Vysockého s lyrikou, plnou ironie a sarkasmu, Bulata Okudžavy, básníka se sedmistrunnou kytarou a trpkými zkušenostmi z fronty 2. světové války či třeba Jacquese Brela, šansoniéra, symbolu nonkonformismu.

4) Zhudebňovaní básníci

Tuto kategorii zde vypustíme, protože i když existují některé příklady, je jich vzhledem k předchozím kategoriím tak málo, že nemají žádnou obecnou platnost. Na rozdíl od české scény…

5) Covery

Vidíte, i tuto kategorii vypouštíme. Nebo že by američtí a angličtí umělci bez dechu přejímali texty českých skladeb a upravovali si je k obrazu svému? Jenže – víte, že tento trend také existuje i pro anglosaskou scénu obecně? Nedávno jsem se setkal s motivem jedné skladby od Modrého efektu u nabouchané evropské hitparádové sestavy…

6) Použití lidového textu

Pokud pomineme blues jako lidovou hudbu a pokud se přeneseme přes folk rock jako takový (tomu jsme se věnovali jinde), tak ani tato kategorie není vzhledem k předchozím určujícím kategoriím ve světovém kontextu významná.

A resumé? Rozprostřenost a obraznost naší textové scény si přinejhorším vůbec nezadá se špičkami scény světové a to ze všech hledisek včetně kvality slova. Ovšem to, že texty světových osobností jsou nepoměrně známější, než ty naše, je záležitost jiná. To ale není záležitost kvality…

Takže? Klobouk dolů před velkými jmény českého textu…

Vítězslav Štefl

------------------