► Název článku/studie: Příspěvek k tématu Vzájemné ovlivnění rockové a klasické hudby
► Autor: Vítězslav Štefl
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 10/2011
Je pravdou, že toto téma se po všech našich exkurzích do hájemství hudby jako takové už přímo nabízelo. Takže proč ne? Zvláště, když právě tato oblast přinesla ve vývoji rockové hudby výrazné momenty, které ji dokázaly posunout do dalších kvalitativních dimenzí. A navíc v mnoha případech setřelo v některých obdobích až antagonistickou dělící čáru mezi artificiální a noartificiální hudbou.
Ano, ano, už spěchám s vysvětlením pojmů a tím i nastavením celé této problematiky. Ale ještě předtím je nutné uvést některé záležitosti.
→První, co si provedeme, je nejelementárnější klasifikace pojmů. A myslím tím opravdu jen ta nejzákladnější, protože právě tato oblast je tak široká a mnohdy i specifická, že bychom jí bez problémů mohli zaplnit celé toto číslo (a to bychom se ještě drželi na uzdě). To za prvé.
→Za druhé si také vymezíme oblast, ve které se budeme pohybovat, abychom nezabředli do celé řady okruhů témat, které se více či méně dotýkají této látky.
→A za další se rozhodně nebudeme zabývat ani mírou polarizace mezi oběma fenomény, hudbou tzv. vážnou a hudbou „nevážnou“ (nějak pořád odmítám použít termín populární).
Krátká odbočka nad termíny
I když se všeobecně používají termíny hudba vážná (nebo klasická) a hudba populární, kam se vejde kupodivu podle značné části domácí publicistiky prakticky všechno (tedy třeba i free jazz, minimalistická scéna Německa či artrockové kompozice Keitha Emersona nebo Ricka Wakemana), je nutné si uvědomit, že z mnoha hledisek jde dnes už o přežité vymezení s často již už jen historicky zavedenými vlastnosti výrazně dělící linie. Jde tak vyloženě o zcela pomýlené označení. Už jen z pohledu historie přece nemalé procento děl dnes již klasických skladatelů vážné hudby sloužilo ve své době jako hudba k zábavě, oddechu. Navíc už jen ten termín „populární“ – znamená to, že „staří“ skladatelé nechtěli být známí, úspěšní? Tedy populární? Pobaví i často citované myšlenky, že vážná hudba evokuje hlubší prožitek a populární slouží jen k okamžitému prožitku... Stačí si uvědomit již jen sociální hledisko, kdy současná hudba je často výrazným nositelem idejí a názorů, často s významným společenským dopadem (stačí vzpomenout u nás třeba Karla Kryla či Osvobozené divadlo, ve světě pak Johna Lennona, hnutí hippies nebo Bono Voxe mezi mnoha jinými apod.). A termín klasika? Ten je ještě více zavádějící.
Ale pryč od toho, protože o tom by se dalo hovořit ještě dlouho. Důležité pak je, že ani další termíny, artificiální (tedy vážná) a nonartificiální (tedy veškerá „nevážná“) nejsou nejlepšími označeními těchto dvou břehů hudby (už jenom překlad z angličtiny by nás zavedl někam úplně jinam). Protože se ale obecně v akademických kruzích toto označení, původně od profesora Ivana Poledňáka, uchytilo, budeme se ho držet (občas) i my.
Vymezení oblasti problematiky
Jistě mi dáte za pravdu, že hudbu je potřeba v její nejniternější podstatě brát jako celek. To znamená, že se na její případné druhy, žánry či styly musí přihlížet vždy z určitého úhlu. Takže se na dnešní problematiku podívejme z pohledu melodicko-harmonické stránky rockové hudby (až na výjimky nám na těchto stránkách jde o rock jako takový) a jejího vlivu na skladatelskou avantgardu artificiální hudby. A proč tato posloupnost? No protože rock se musel nejdříve rozvinout zejména z hlediska instrumentálního a skladebního, než ho svět „vážné“ hudby začal všeobecně akceptovat.
Tuto oblast si pak rozdělíme do dvou velkých celků. Zaměříme se nejdříve na základní vlivy melodicko-harmonické stránky rockové hudby, kde si ukážeme jednoznačnou paralelu mezi světem klasiky a rocku a poté si přiblížíme vzájemnou propojenost rockové scény se světem artificiální hudby.
Muzikant vs. posluchač
V každém případě je nutno si uvědomit, že tato spojení přináší svoje ovoce oběma táborům, jak posluchačům klasické hudby, tak i fanouškům rocku. Oběma se tím rozšiřují obzory. Na svých přednáškách uvádím často protikladné příklady – na jedné straně řada mých známých, zapřisáhlých rockových fandů, majících ale ve svých sbírkách desky klasických skladatelů (nejvíce asi Beethovena, Bacha, Dvořáka, Mozarta, Musorgského a vůbec novoromantiky) a na straně druhé často velmi významní muzikologové artificiální hudby, kteří se nejen vážně zabývají některými úpravami rockové hudby, ale zařazují ji i do své publikační činnosti včetně učebnic a notových sešitů... Měl jsem tu čest třeba spolupracovat s osobností evropského významu, která ve svých sešitech měla vedle klasického materiálu transkripce Led Zeppelin, Beatles a dalších a které se velmi líbili Emerson, Lake & Palmer, Rick Wakeman, klasický (vidíte, to je slovo...) Mike Oldfield, Jethro Tull či Concerto for Group and Orchestra Deep Purple...
Výraznou úlohu tu hraje ale ochota a také i umění naslouchat. Je totiž pravdou, že schopnost zaposlouchat se do některých útvarů klasické hudby je pořád větší ze strany rockových muzikantů než opačně – výjimkou mohou být třeba Beatles, jejichž tvorba se už v době jejich působení setkávala s řadou muzikologických rozborů od renomovaných hudebních vědců (nebudeme uvádět, s jakým výsledkem, který zezačátku nebyl vždy právě lichotivý).
Obecně je pak u muzikantů větší snaha podívat se na druhý stylový břeh než u posluchačů – ti se často seznámí nejdříve s převedenou cover verzí a pak se dokáží rozhoupat k dalším exkurzím. Což si také musíme uvědomit.
A taky pozor!!! Vůbec se nemusíme omezovat jen na posledních cca padesát let. Což teprve Antonín Dvořák, pane, jak si naposlouchal blues, když pobýval v Americe... Cože? Ale ano! Třeba Z nového světa, symfonie č. 9 e–moll, kde najdeme bluesové vlivy aneb pentatoniku, synkopy, tečkovaný rytmus a charakteristickou modalitu, zvláště aiolskou s malou septimou...
Základní vlivy melodicko-harmonické stránky rockové hudby
Stejně, jako v hudbě obecně, tak i v rocku jde o vývoj ať už vnitřní, celkový nebo v rámci jednotlivých substylů. A také se stejným způsobem tvoří i vývoj hudebního myšlení a techniky skladby. Vezměme si zde základní hlediska, běžně určovaná u artificiální hudby a „napasujme“ je v těch nejjednodušších příkladech na rockovou scénu.
a) hledisko melodiky
– celý vývoj rockové hudby je postaven na tomto hledisku. Ať už je výrazně v popředí, jako třeba u raných Beatles (ponechme stranou harmonizaci a skladbu) nebo její potlačení na úkor rozsáhlých skladebních celků u složitých forem art rocku první poloviny 70. let – určující prvek ve stejné souvztažnosti můžeme prostě najít jak u klasické, tak i u populární hudby.
b) hledisko rytmiky
– na první pohled určující prvek rockové hudby zde rozhodně není postaven na jednoduchých metrorytmických vztazích (pokud to není záměr). Stačí si uvědomit už jen vliv jazzu na rockovou rytmiku (Ian Paice, Steve Morse) či dalšími styly ovlivněné frázování sólových postupů (Carlos Santana).
c) hledisko harmonie
– zde se rocková hudba rozvinula neuvěřitelným způsobem, kdy dokázala i zastínit hudbu vážnou – pokud se budeme zmiňovat o rozšířeně tonální tvorbě Aloise Háby či atonálních postupech Albana Berga či Arnolda Schönberga, tak při veškeré úctě k jejich odkazu nedosáhlo jejich dílo takové odezvy a zájmu fanoušků (i z časového hlediska), jako podobné excesy Franka Zappy, Garyho Numena, Capt. Beefhearta, Keitha Jarretta a dalších. Nemluvě o neuvěřitelně širokém vývoji od standardů bluesové platformy přes soubory typu Jethro Tull či Rush třeba ke King Crimson a produktům Roberta Frippa. Obecně, řadu poznatků, získaných z oblasti postupů tvorby skladatelské avantgardy evropské hudby 20. století lze aplikovat i na rockovou scénu.
d) hledisko polyfonie
– v rockové hudbě zde můžeme postupovat nejen od jazz rocku k vrcholným formám art rocku (Yes, Rick Wakeman), ale pozorovat vývoj polyfonického cítění u řady dalších směrů včetně hard rocku (Led Zeppelin, Deep Purple) a pomp rocku (Queen, Saga)
e) hledisko stavby
– počínaje popěvkem 60. let se rocková hudba dokázala rozvinout do komplikovanějších postupů, kdy se některé styly začínaly v tomto ranku prolínat – hard rock, art rock, jazzové fúze apod. Zajímavá je pak otázka, ve kterých stylech se tato překrývání podařila lépe a autentičtěji...
f) hledisko formy
– v rocku můžeme zaznamenat stejně jako v klasické hudbě extrémní polohy – od několikasekundových skladeb, nápadů, štěků pro rozsáhlé rockové opery (Who, Pink Floyd) a větší instrumentální celky, kombinující oba břehy (Michael Kamen).
g) hledisko instrumentace
– už na samých počátcích vývoje rockové hudby můžeme zaznamenat zajímavosti typu aby piano neznělo jako piano (Beatles). Poté můžeme pokračovat opět do vod art rocku či naopak se zaměřit na industriální hudbu nebo zařazení etnických a lidových nástrojů. I zde má rocková hudba velmi široké pole působnosti, dané samozřejmě mj. i možnostmi nástrojů. Stačí si už jen uvědomit, jakou popularitu získaly v rockové hudbě nástroje, na první pohled ryze nerockové – jednoznačně zde vede flétna (Jethro Tull, Airforce, Clannad, Focus apod.), harmonika a saxofon jsou trochu více zavazující, ale už jen zařazení smyčců do celkového soundu skupiny – to také o něčem vypovídá.
h) hledisko složení tělesa
– ani v rocku neznamená, že menší sestava, třeba trio, toho uhraje třeba z hlediska instrumentace méně, než sedmičlenná kapela. Na samém konci šedesátých let, kdy se zejména hardrockové kapely oprostily od původního vlivu blues, se všechna námi uvedená hlediska velmi rychle rozvinula.
i) neuvádíme zde přímé vlivy na vyznění díla, to si necháme do některého z příštích dílů
Vzájemná propojenost rockové scény se světem artificiální hudby
Z obecného hlediska má nejdříve vliv hudba klasická na „populární“ hudbu. Už jenom tím, že dokáže ovlivnit řadu jejich faktorů. Zde ovšem záleží na:
– stylu (více se tento trend projevuje v art rocku a pomp rocku)
– muzikantovi, jeho vzdělání, orientace v hudbě, hudebních kořenech a představách tvorby (můžeme zde jmenovat klasické vzdělání Jona Lorda, Ricka Wakemana, Ritchieho Blackmorea, Steve Howea, Steve Morseho, Eddieho Van Halena, Tarji Turunen, Raye Charlese, Johna Calea, Lindsay Cooper, Chick Corey...)
– zaměření skupiny (zde záleží na vnitřním vývoji kapely, viz snaha tria Emerson, Lake & Palmer oslovit na konci kariéry měnící se obecenstvo jednoduššími skladbami a naopak některé snahy o zapojení větším orchestru, jako např. u Gun, Metalliky apod.)
– nakonec i na dobových módních vlnách, preferujících osobité interpretace klasické hudby.
Teprve až poté může dojít ke zpětnému ovlivnění, kdy tvorba rockových osobností a sestav osloví svět vážné hudby.
Výrazných představitelů rockové či nonartificiální hudby si v kontextu našeho článku můžeme uvést opravdu mnoho – což pro někoho může být i překvapivé. Některá jména jsme i uvedli výše, ale určitě bychom měli zdůraznit přínos takových Emerson, Lake & Palmer, artrockového tria, proslavené virtuozitou a progresivním přístupem k adaptaci klasických děl klasických autorů. Již notoricky známy jsou Obrázky z výstavy od Mussorgského (doplněné Louskáčkem Petra Iljiče Čajkovského), výborně zpracovali ale i Johanna Sebastiana Bacha, Leoše Janáčka, Bélu Bartóka, Sergeje Prokofjeva apod.
Sluší se zde uvést, že toto trio vzešlo ze souboru Nice, kde klávesista Kith Emerson už působil. Natáčeli na konci šedesátých let s London Philharmonic Orchestra a jejich největším hitem byl singl America od Leonarda Bernsteina...
Patří sem i holandský kytarista Jan Akkerman, fúzující rock, jazz a klasiku, rockovou avantgardu zde může zastoupit třeba John Cale, všestranný hudebník s klasickým vzděláním, který v šedesátých letech pohyboval ve vodách vážné hudby (poté hrál u Velvet Underground) a kam se v devadesátých letech zase vrátil..
Pokud se vůbec zastavíme u kytaristů, tak to by bylo na hodně dlouho. Už jen ti, co měli klasické vzdělání... Pokud ponecháme stranou námi již zmiňovaného Howea a Blackmorea (a rozhodně tím nemyslíme pouze jeho současný projekt Blackmore’s Night), tak můžeme uvést třeba fenomenálního Stevea Vaie, na jehož třetím albu zaznamenáváme mj. i vliv klasiky.
A zapomenout zde na Yngwieho Malmsteena by bylo vyloženě ostudou – už jen pro jeho transkripce Paganniniho a natáčení z orchestry (mimochodem, Concerto Suit for Electric Guitar and Orchestra natočil s Českou filharmonií).
Z dalších muzikantů si zaslouží uvést legendární Jon Lord z ještě legendárnějších Deep Purple. I vedle této kapely nezapomněl na své Concerto for Group and Orchestra a z hlediska kombinace rocku a klasiky je zde ukázkové jeho sólová tvorba (hned první LP Gemini Suite).
A což třeba rodák Jan Hammer (později u Mahavishnu Orchestra) a jeho první alba, plná fúze klasiky a folku nebo jazzman Keith Jarrett, čerpající často od romantických skladatelů či dnes proslulý skladatel filmové hudby Michael Kamen, který už na konci šedesátých let založil New York Rock ‘n’ Roll Ensemble, kde poměrně úspěšně kombinoval rock s klasikou (vyšlu mu pět desek) nemluvě o artrockovém klávesovém gigantu Ricku Wakemanovi, absolventu Královské hudební akademie, kde z rozsáhlé tvorby stačí zmínit proslulou Cestu do středu Země, hudební adaptaci románu Julese Vernea...
Můžeme se podívat i na vyloženě klasická jména – kupříkladu Paul McCartney, kdy jeho výlet do oblasti vážné hudby, Liverpool Oratorium, se setkal s úspěchem jak u jeho fanoušků, tak i u posluchačů vážné hudby.
Zkusme jít i dál, do méně známějších oblastí nonartificiální hudby vzhledem k dnešnímu tématu. Ano, Duke Ellington, stylotvorná osobnost jazzu, skládal scénickou hudbu a dokázal jazz po stránce instrumentality tak zvelebit, že ho přiblížil až ke klasické hudbě. Proč se nezmínit i o Bennym Goodmanovi, swingovému a jazzovému muzikantovi, který se ve třicátých letech věnoval interpretaci artificiální hudby, zejména dílu W. A. Mozarta (např. Mozart´s Clarinet Quintet KV 581).
Z dalších skupin nesmíme zapomenout na Electric Light Orchestra, kteří s oblibou zařazovali do svého soundu prvky klasiky včetně experimentů se smyčci, dále Gentle Giant, jejichž mix rocku, jazzu a klasiky je řadil po bok King Crimson (ale ne dlouhou dobu), také i Henry Cow se silnou mírou avantgardy a improvizace, klasické Procol Harum s kompozičními prvky nonartificiální hudby, jednu dobu proslulé Rennaisance (díly prvnímu albu) a samozřejmě i pomprockové Saga s často silnými názvuky klasické hudby.
Příkladů bychom našli opravdu hodně – od Zombies včetně jazzových názvuků přes i folkověji laděné Sky a vzletné Styx (opět pomp rock s podněty klasiky a elektronické hudby) až po kupříkladu Tuxedomoon, kombinující gotický rock s klasikou, vycházející z díla Erika Satié či progresivní metalisty Mekong Delta.
Někdy je už atakována mez mezi fúzí a pseudoklasikou. Hojně diskutována byla například Vanessa Mae, svých kritik se dočkal i Howard James či James Last s svými úpravami klasického repertoáru do popového kabátu.
Něco jiného však byl třeba Eberhard Schoener, skladatel a hráč na syntezátory, který skládal televizní a scénickou hudbu, kde kombinoval rock a klasiku nebo Kronos Quartet, smyčcové kvarteto, zpracovávající nově repertoár jak Bély Bartóka, tak i Jimiho Hendrixe (vlastně předchůdci Apocalyptiky) či Vangelis, kombinující vlastně všechno.
Klasickou záležitostí je pak dnes už i adaptace Light My Fire klasickým kytaristou Josém Felicianem.
Určitou, rozhodně nezanedbatelnou cestou stírání hranice mezi oběma břehy mohou být výrazné pokusy interpretace soudobého materiálu na nástroje, náležející spíše do světa klasické hudby. Už jsme zde uvedli příklady, poslední dobou jde zcela jistě o tvorbu Apocalyptiky. Ovšem i kytara s nylonovými strunami, znějící u Pink Floyd či Yes před desetitisícovým ztichlým davem má svůj půvab.
A ještě dvě poznámky. Zvláštní kapitolu tu tvoří velká orchestrální tělesa, která buď doprovázejí rockové sestavy či přímo adaptují známé skladby ze světa nonartificiální hudby. Velkou roli zde hraje Londýnský filharmonický orchestr. Neříkám, že všehen záměr se povedl, ale slyšet takové kusy, jako Bohemian Rhapsody, A Whiter Shade of Pale, Whole Lotta Love, Get Back, Layla, Ruby Tuesday, Hey Jude, Pinball Wizard, House of the Rising Sun či třeba Since You’ve Been Gone v podání celé filharmonie – to je zážitek.
Totéž lze prohlásit o Royal Philharmonic Orchestra a jeho úpravách skladeb Pink Flyod, Queen, U2, ABBA atd.
Obě dvě tělesa (a zdaleka nejen ony) také spolupracují s rockovými kapelami. Tato spolupráce, to je ta druhá poznámka, dokázala zase z jiné strany přiblížit oba světy hudby. Spojení rockové naléhavosti s širokými možnostmi orchestrace – to jsou atributy, které se staly typickými pro řadu projektů a skupin. Zmiňme se třeba o Nightwish, Within’ Temptation, Metallica, Kiss, z historie můžeme „vyhmátnout“ The Gun, Beatles, už zmíněné Emerson, Lake & Palmer, Deep Purple...
A pozor, nezapomínejme na domácí scénu! To, co vytvořili M Efekt spolu s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, totiž alba Nová syntéza (1971) a Nová syntéza 2 (1974) by suverénně obstálo v tehdejší světové konkurenci – a stojím si za tím, že by to atakovalo (zejména „dvojka“) první místa v anketách...
Vítězslav Štefl
2025 ©