► Název článku/studie: Opravdu kapely jen jednoho hitu?
► Autor: Vítězslav Štefl
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 04/2020
Tak a teď to bude mazec. Otevíráme vysoce kontraverzní téma, kdy se zamyslíme nad tím, že řada skupin, kapel, interpretů je obecně vnímána jen díky jedné skladbě, ojedinělého hitu – a přitom to není pravda. Nebo je?
Dlouho jsem uvažoval nad tímto tématem, protože mnozí interpreti si to prostě nezaslouží, aby jejich jméno bylo spojováno pouze a jenom s jedním hitem a ostatní tvorba zůstala ve stínu. Jenže je zde obrovská množina proměnných – od načasování skladby a vůbec objevení se kapely přes obrovskou úlohu médií (také jste si všimli, že některé stanice mají prostě svých deset, dvacet hitů, omílají je pořád dokola a v podstatě neexistuje v jejich případě uvedení jiné skladby skupiny, než jenom a jenom té nejprovařenější?) po dobový vkus posluchačstva. Když už jsme u těch médií - rozhodně nechci házet všechna do jednoho pytle, to ne. Ale teď se vás zeptám – slyšeli jste třeba obecně v rádiích (třeba v supermarketech) od Queen jinou skladbu, než We Are the Champions? Dobře, třeba ještě The Show Must Go On? No vidíte…
Je to téma velmi obtížně uchopitelné, je to boj s větrnými mlýny, ale proč se o to aspoň nepokusit, když je to pravda. Mimochodem, o této skutečnosti se kdysi zmínil i John Lennon – stěžoval si, že když rádia chtějí udělat vzpomínku na Beatles, tak se jejich výběr pořád točí kolem deseti skladeb…
No, pojďme raději na to.
Existuje několik pohledů na tuto problematiku.
Někdy tomu tak opravdu je, že interpret se proslaví jedním hitem a na pokračování své kariéry ať už z jakéhokoli důvodu prostě nemá – i když v extrémních případech může jít o producentský záměr (vyrobíme hvězdičku, necháme jí nazpívat tohle a pak už nás nezajímá), většinou je na vině autorská impotence. Nebo také záměr. Opravdu?
Ano – co takhle kapely, které vyprodukovaly vynikající, silné album, ale odmítly v dalších nahrávkách pokračovat ve stejných intencích. Prakticky ve sto procentech případů jim to zlomilo vaz a velmi pracně se dostávaly (pokud vůbec) na předchozí úspěšné pozice. Čítankovým příkladem jsou zde Wishbone Ash, kteří odmítli po velkém úspěchu LP Argus (1972) pokračovat v nastavené formuli a zvolili jiný přístup. Následné album, Wishbone Four, tak znamenalo počátek sestupu kapely z obecného povědomí. Nebo Fleetwood Mac – Jejich diamantové LP Rumours zklamalo všechny možné rekordy a kapela se rozhodla, že další deska nesmí být Rumours 2, ale něco jiného. I když následná LP byla také dosti úspěšná, i multiplatinová, už to nebylo ono…
Je nutné také odlišit tedy ty, kteří měli opravdu jen jeden hit od těch, co toho natočili opravdu hodně, ale jsou díky třeba médiím známi kvůli jedné, byť super skladbě. Zde nastupuje i ta myšlenka, že takové skupiny už vlastně nemohly překonat vrchol své tvorby a byť i vyprodukovaly řadu dalších hitů, veřejnost si je spojí vždy s tím jedním. A víte co – přestaňme teoretizovat a pojďme na příklady.
Takže nyní opravdu jen ty jednohitové zázraky – což je kategorie, kde interpreti po jednom hitu vlastně zmizeli. Doslova to třeba platí o Terrym Jacksovi a jeho megahitu Season in the Sun (u nás to nazpíval Karel Gott pod názvem Léta prázdnin). Po realizaci hitu Jacks odešel z hudební branže a stal se – ekologickým aktivistou…
Nezapomeňme ani na Allanah Myles. Její skladba Black Velvet s výraznou basovou linkou (a nevýrazným, rozpláclým sólem) je pro ni nejznámější, ale pak – už v podstatě nic. Totéž je zcela zřejmé u 4 Non Blondes – po What’s Up? z roku 1993 už také není nic.
Když půjdeme do hájemství rocku, tak je zde 27. místo v Top 500 Greatest Song of All Time časopisu Rolling Stone, totiž Layla od Derek and the Dominos – neboli projektu Erika Claptona. Dobře, kapela vlastně trvala něco málo přes rok a vydala v podstatě jediné album, takže neměla vlastně šanci, jak dál pokračovat. Což ale nemění nic na tom, že Layla je superhit, na který kapela již nenavázala.
Lepším případem je třeba Mississippi Queen od Mountain. Tato nadupaná kapela existovala s přestávkami od roku 1969 až do 2010, ale tohle byla její opravdu nejznámější věc.
Klasikou je i Rick Derringer – tady se vždy vybaví Rock and Roll, Hootchie Koo z roku 1973 – ovšem ale už nic jiného. A to, i když spolupracoval třeba s Kiss, Alicem Cooperem, Ringo Starrem, Edgarem Winterem…
Nemluvě o amerických Survivor, známých jen díky skladbě Eye of the Tiger, použité pro film Rocky III.
Pojďme si uvést kapely, které toho natočily daleko více, ale – holt – jsou spjatí s jedním hitem...
Tak jsou zde třeba Manfred Mann Earth Band se Blinded by the Light, skladbou z roku 1973 od Bruceho Springsteena, kterou Mannova kapela přebrala a roku 1977 z toho udělala první místo v Billboardu. U této skupiny ale neplatí, že by se nějak řídila úspěchem hitu a jela si po vlastní lajně dál. Sice už se její alba nepodívala do anket, ale v jejím případě je to možná dobře, protože toto jméno je spjato s jinými hudebními styly. Osobně od nich mám nejraději LP Angel Station, což dokresluje má slova.
Docela typickou záležitostí teď třeba z metalového hájemství je případ glamových Twisted Sisters. Vyslovíte-li toto jméno, každému se vybaví vtipný klip k jejich hitu We’re Not Gonna Take It z roku 1984 (v Kanadě singl získal osm platin). Přičemž se pozapomíná třeba na I Wanna Rock... Kapela už také poté do anket nepronikla (a to činnost ukončila poměrně nedávno, roku 2016).
Není možné se nezmínit o Europe. The Final Countdown z roku 1986 rozdrtil ankety (mimochodem je tam hodně dobré kytarové sólo) a i když se kapela z evropských anket nikdy docela nevytratila, tento hit převálcoval celou její tvorbu.
Totéž lze prohlásit (s daleko menším přesahem) o holandských Shocking Blue a jejich Venus (1969), patří sem třeba i Blind Melon a jejich No Rain z debutového alba roku 1992…
Hodně také záleží na pohledu, v jaké zemi se úspěch koná. Když si vezmeme třeba Thin Lizzy, jednu ze základních pokračovatelů hard rocku, tak v USA byli známí zejména díky The Boys Are Back in Town (z vynikajícího alba Jailbreak, 1976), kdežto v Anglii se vedle této skladby chytali hlavně s Waiting for an Alibi (z úspěšného LP Black Rose: A Rock Legend, 1979). Def Leppard či Metallica uvádějí právě The Boys... jak jednu ze svých inspirujících záležitostí.
Dobře, ale co teprve jména, kde už jejich uvedení v tomto článku může znít přímo svatokrádežně
– ale fakt se snažím jen upozornit na neblahou skutečnost, ne, že bych si to zrovna o níže uvedených kapelách myslel…
Jsem například přesvědčen, že je to neblahé působení rádií, že veřejnost si kapelu Nazareth spojuje pouze s dojákem Love Hurst. Nerad jsem použil to slovo doják – jde o skvěle udělanou věc, ale když v médiích neslyšíte nic jiného, než jen toto a to třeba několikrát za den, vyvstane vám otázka, jestli si po x-tém opakování raději nepřeladíte stanici... Už jenom album, ze kterého skladba pochází (Hair Of The Dog, 1975) je snůškou velmi silných skladeb.
Kam že to směřuji? Mířím ke kapelám, které toho natočily skutečně hodně, ale svůj megahit prostě překonat nemohly. Ať už jsou to Mungo Jerry se svou britskou jedničkou In the Summertime (o rok později měli další hit, Baby Jump), ať už jsou to Steppenwolf a jejich roadie hit Born To Be Wild (Rock Me a Magic Carpet Ride také nebyly špatné), ať už jsou to Smokie a prozvoněný singl Don’t Play Your Rock and Roll to Me (a přitom vydali řadu dalších skvělých věcí včetně Living Next Door to Alice, Oh Carol, It’s Your Life, Wild Angels...) atd.
Těžkými vahami v tomto ringu jsou ale rozhodně dvě kapely. Jedna z nich jsou Animals, kteří, ač se jejich další singly pravidelně umisťovaly na dobrých místech v anketách, nikdy nepřekonali odkaz The House of Rising Sun.
A což teprve (a to je opravdu vrchol), když zmíníme Eagles. Jejich Hotel California se dostal tak do povědomí široké veřejnosti, že ač už vydali poté cokoli (a nebylo toho málo), tak alba, kde tato skladba figurovala (ať už na stejnojmenném albu, či na výběrech), posbírala nejen multiplatiny, nejen diamanty, ale multidiamanty. Vždyť LP Hotel California (1976) je dvojnásobně diamantové (posbíralo 26 platin), jejich výběr Their Greatest Hits (1971 – 1975) je trojnásobně diamantové (38 platin) a to hovořím pouze o Billboardu. Že jsou tam i další skvělé skladby? No jasně! Ale žádná není jako – jako Hotel California.
Za tímto příkladem už vlastně nemůže být další. Nasbírali bychom zde řadu případů, kdy neodborná veřejnost zná nějakou kapelu jen díky jedné skladbě, ale to bychom mohli jmenovat vlastně skoro všechny známé (až na Beatles, ha, ha).
Vítězslav Štefl
------------------
2024 ©