Nejznámější instrumentálky

 ► Název článku/studie: Nejznámější instrumentálky

► Autor: Vítězslav Štefl 

► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 5/2017

Zpěv? To je jen nudná přestávka mezi sóly

No prostě na to muselo jednou dojít. V naší mozaice rockové hudby, kterou dáváme spolu dohromady v rámci tohoto seriálu už přes dvacet let, nemůžeme totiž vynechat vhled do této hodně osobité oblasti rockové hudby.

► Instrumentálka. Co to vlastně je?

Nejběžnější chápání tohoto termínu zahrnuje skladbu, kde se nezpívá. Tuto definici můžeme brát jako zásadní.

Existuje ale i hodně názorů, že do této kategorie by měly být zařazeny i skladby, kde se sice zpívá, ale beze slov. Něco na tom je, protože lidský hlas je také nástroj a pokud zde nejsou použita slova, jedná se o další vrstvu zvukové malby a linky. Bez dlouhých řečí, sem by patřila třeba slavná skladba od holandských Focus s Janem Akkermanem za kytarou a to Hocus Pocus (vzpomeňte si, Thijs van Leer, klávesista a flétnista v jedné osobě tam jódluje běhy nahoru a dolů). A protože tento názor se nám líbil, do výběru jsme zařadili i tyto skladby.

Sluší se také poznamenat, že řada skladeb by si zasloužila zařadit k instrumentálkám už jenom proto, že i když se tam zpívá, zcela jednoznačně je znát, že zpěv je pouhým doplňkem celkového díla. Určitě byste našli řadu případů a to nejen ve světové tvorbě, ale i v domácí (jde zde jednoznačně o art rock). Ovšem,, jednou se tam zpívá, tak to prostě nejde.

A ještě jedna poznámka – složit instrumentální skladbu a ještě s ní uspět – to je určité znamení nejen muzikantské ale i skladatelské vyzrálosti. Tím opravdu nechci říci, že na jednu stranu všichni ti kytaroví střelci, vyžívající se v dlouhých improvizacích jsou „dokonalí“ skladatelé, ale pokud kapela dokáže vytvořit a hlavně ustát něco podobného, tak nejde o běžnou věc. Zvláště, když jde o formaci, kde tento způsob prezentace není obvyklý.

Což ovšem také může vést u lidí, co nesnášejí instrumentální skladby ke kousavé poznámce, že textař nedodal text, tak se to nahrálo bez zpěvu…

Na druhou stranu – na propagačních materiálech jedné mega kytarové firmy byl zajímavý citát, který v přeneseném slova smyslu znamenal – text, zpěv – to je jen nudná přestávka mezi sóly…

Při výběru nejznámějších instrumentálních skladeb jsme vycházeli jako obvykle z co nejširšího možného seznamu těch nejprestižnějších anket. Ale protože i to nemusí znamenat, že jde o ten nejlepší výběr, zařadili jsme i kategorii, do které jsme zařadili skladby, významné i historicky jako přelomové záležitosti. Správnost našeho rozhodnutí potvrzuje i fakt, že se tyto kategorie i překrývají…

► Nejznámější instrumentálky

Na co nejvíce narazíme při otázce, která instrumentálka je nejznámější? Většinou se uvádí pětice skladeb, která je doplněna ještě jednou záležitostí. Do této Top šest/pětky (bez pořadí) tedy patří:

– La Villa Strangiato

– interpret: Rush

– album: Hemispheres (1978, Atlantic)

 

– poznámka: Dvanáct částí tvoří toto devítiapůlminutové  dílo, které zcela rezonuje všechny kvality kanadského tria Alex Lifeson, Geddy Lee a Neil Peart. Album nastavilo nové směřování kapely, které vyústilo epochální deskou Moving Pictures. Ovšem u Rush bychom mohli jmenovat více titulů, např. YYZ (Moving Pictures) a další.

– Samba Pa Ti

– interpret: Carlos Santana

– album: Abraxas (1970, CBS)

– poznámka: Oblíbená a vůbec ne lehká, jak se na první pohled může zdát skladba řady kytaristů. Jde zde o velmi osobité spojení zpěvnosti sólové linky  a jejího tónu s rytmikou, charakteristickou právě a jenom pro Santanu. Taktéž i u tohoto kytaristy bychom mohli nalézt další skladby, navíc řada písní dost vyhovuje kategorii, o které jsme se zmínili, kdy zpěv je do určité míry pouze výplň mezi sóly. Ale to už je na uvážení každého z nás. Důležité je, že právě tato skladba vévodí u námi stanovené další speciální kategorii (viz níže).

– Jessica

– interpret: Allman Brothers Band

– album: Brothers and Sisters (1973, Capricorn)

– poznámka: Klasika jižanských kytaristů, kde sólové kytarové party natočil Dickey Betts. Naživo šlo stále o oblíbené číslo kapely, kde souhra dvou kytaristů se valila stejně pohodově, jako jejich muzika.

– Cliffs of Dover

– interpret: Eric Johsnon

– album: Ah Via Musicom

– poznámka: Obecně méně známý kytarista, který se ale umístil hned pětkrát na špici ankety Guitar Player, což se podařilo pouze Stevemu Howeovi (Yes) a Stevemu Morsemu (Deep Purple). A třeba v Guitar Worldu je anketě Top100 nejlepšáích kytarových sól zařazen na 17. místo, mimochodem mezi Heartbreaker (Led Zeppelin) a Little Wing (Jimi Hendrix).

– Frankenstein

– interpret: Edgar Winter Group

– album: The Only Come Out at Night (1972, Epic)

– poznámka: kapela s kytaristou Ronniem Montrosem vytvořila temný, hutný zvuk, který by zrovna u této kapely nikdo moc nečekal. Ale povedlo se a skladbu třeba převzali Phish, Overkill, Primus a další interpreti a kapely.

– Moby Dick

– interpret: Led Zeppelin

– album: Led Zeppelin II (1969, Atlantic)

– poznámka: Neuvěřitelný výkon Johna Bonhama. Tím je řečeno vše. Instrumentálka, postavená na bicích. Ale jakých bicích…

K dalším vybraným skladbám, které se velmi často ocitají ve všech možných anketách a výběrech, můžeme jmenovat třeba:

– Eruption

– interpret: Van Halen

– album: Van Halen (1978, Warner Brothers)

– poznámka: Eddie Van Halen se v tomto období ještě otáčel k publiku zády, aby nikdo nemohl snad okoukat jeho techniku hry, tapping. Že jde v podstatě o exhibici techniky? No a co…

– Cause We’ve Ended As Lovers

– interpret: Jeff Beck

– album: Blow By Blow (1975, Epic)

– poznámka: Vysoce osobitý přístup Beckova feelingu učinil tuto skladbu jednu z nejžádanějších z jeho repertoáru. Uvedení této skladby třeba na Crossroads Festivalu, kde hrál společně s nesmírně talentovanou baskytaristkou Tal Wilkenfeld bylo jedním ze zlatých hřebů této prestižní akce.

– Wring That Neck

– interpret: Deep Purple

– album: The Book of Taliesyn (1968, EMI)

– poznámka: Ritchie Blackmore a jeho kapela měli až za dva roky vykročit albem In Rock k celosvětové slávě, ale už zde se jim podařil skvělý kousek, který nanesl zvuk a souhru kytara – klávesy, která se stala jednou z typických znaků feelingu Deep Purple.

– Green Onions

– interpret: Booket T. & the MG’s

– album: Green Onions (1962, Atlantic)

– poznámka: Vynikající nápady na klasický bluesový groove. Jako improvizaci na dané téma je ostatně tato skladba i chápána. Což velmi hezky dokreslují sóla Steve Croopera, která vytvářejí k myšlenkám Bookera a jeho hammondek potřebný protipól.

A nyní přistupme ke zvláštní kategorii. Tyto skladby jsou sice součástí dlouhého seznamu z předchozích kategorií, ale nejsou na jeho vrcholu. Což je vyloženě škoda, protože jejich význam je nadčasový. Posuďte sami:

– The Loner

– interpret: Gary Moore

– album: Wild Frontier (1987, Virgin)

– poznámka: Nádherná ukázka feelingu, techniky, citu pro tón a pro melodiku a hlavně vedení myšlenky celé stavby skladby a sóla. Způsob takto vystavěné instrumentálky inspiroval řadu muzikantů, dokonce i u nás

– Difficult To Cure

– interpret: Rainbow

– album: Difficult to Cure (1981, Polydor)

– poznámka: Výborné zpracování motivu z Beethovenovy Deváté, navíc zcela ve stylu tehdy vyzrálé Blackmoreovy kapely. Řada kytaristů si zde vylámala zuby na tom, že ústřední kytarové linky jsou hrány – bottleneckem!

– Apache

– interpret: Shadows

– singl: 1960, EMI

– poznámka: Hank B. Marvin a jeho Shadows jsou vlastně instrumentální kapela. Takže vybrat z jejich repertoáru jednu věc je docela těžké. Ale vlastně ne. Právě tato skladba patří do zlatého fondu nejen instrumentálek, ale i obecně rockové kytarové muziky jako takové.

– Clap + Mood for A Day

– interpret: Yes, Steve Howe

– album: Yes Album (1970, Atlantic), Fragile (1971, Atlantic)

– poznámka: Tohle už je výzva, protože Steve Howe tady předvádí na akustických kytarách něco, na co sice naleznete noty, ale zahrát to takto lehce a s nadhledem…

Tak co, vybrali byste si? A ptáte se, že by tam patřilo o hodně více skladeb? No ano, ale všechny jsme uvést nemohli, takže za všechny aspoň třeba Last of the Wilds (Nightwish a jejich extra porce severské mystiky), Flying In a Blue Dream (Joe Satriani), Glad (Traffic), Black Mountain Side (Led Zeppelin), Sparks (Who), Toad (Cream), For the Love of God (Steve Vai), Serenade to a Cuckoo nebo Bouree (Jethro Tull), Black Star (Yngwie Malmsteen), Beck’s Bolero nebo Freeway Jam (Jeff Beck), Autobahn (Kraftwerk)…

Ještě jste si nevybrali..?

Tak co třeba zkusit i naši scénu? Myslím, že tam je to jednoznačné. Stačí jedno jméno – Radim Hladík a Modrý efekt… A to nejen Čajovna, ale i celá alba, jako Nová syntéza, Coniunctio či hlavně jeho sólové album a pro mne super album Svitanie (třeba Vysoká stolička, dlhý popol, V sobotu popoludní). Výborným počinem je třeba ale i album Premiéra Pavla Fořta. Nebo nahrávky Aleše Sigmunda. Či album 3 Guitars. A co třeba Capricornus Luboše Andršta nebo osobnosti z Czech Masters of Rock Guitars?

Vítězslav Štefl

------------------