Modrý efekt

► Název článku/studie: Modrý efekt

► Autor: Vítězslav Štefl 

► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 2/2017

Special Blue Effect / Blue Effect / Modrý efekt / M Efekt

 Přistoupit s objektivním přístupem k zmapování naší největší legendy po 4. prosinci 2016, kdy zemřel její zakladatel a protagonista, Radim Hladík, kytarová ikona, skladatel, producent, pedagog a hudební osobnost, bylo velmi těžké. Ovšem z úcty právě k této kapele a k Radimovi se o to aspoň pokusím…

Na těchto stránkách uvádíme profily řady významných světových kapel. V případě Modrého efektu (pod tímto názvem naše generace vyrůstala a hltala jejich nahrávky) se ale vlastně nejedná o výjimku, byť jde o českou kapelu (či v případě období kolem alba Svitanie o československou). Modrý efekt, Blue Effect svou tvorbou jednoznačně přesáhl hranice naší vlasti a jeho tvorbu můžeme s naprostým klidem přiřadit k těm největším dílům a kapelám art rocku světového formátu.

 

Efekt Modré knížky…

Na podzim roku 1968 se ke triu Vladimír Mišík (g/voc), Vlado Čech (dr) a Jiří Kozel (bg) přidává Radim Hladík, který tehdy opouští velice úspěšné Matadors (vyměňují si posty s Petrem Netopilem) a spolu s dalším, pátým členem, kytaristou Milošem Svobodou má tato nová sestava pod Mišíkem vymyšleným názvem Special Blue Effect svou premiéru 27. listopadu toho roku v Music F-Clubu v Praze. Do konce roku stíhá kapela účast na 2. československém beatovém festivalu a pobere hned čtyři ceny – kapela a objev roku, Hladík jako muzikant roku a dodnes živý hit, Slunečný hrob jako skladba sezóny.

Počátkem jara 1969 jim vyšel singl a pod zkráceným názvem The Blue Effect první EP The Blue Effect (1969, EP, Panton). To se již kvintet změnil odchodem Svobody na kvartet a kapela od dubna do srpna natáčela svoje debutové album Meditace (1970, Supraphon). Čtveřice Hladík, Mišík, Čech a Kozel zde vytvořila kolekci skladeb, která sice textově musela opustit koncepci uzavřeného celku, přesto obsahuje nezapomenutelné okamžiky. Včetně vysoce patetické Paměť lásky.

Následující rok se na jaře uskutečňuje natáčení dvojprojektu, kdy se k Blue Effectu připojuje Jazz Q Martina Kratochvíla. Výsledkem je hodně free album Coniunctio (1970, Supraphon), které, a to se přiznám, mi ze všech nahrávek sedí nejméně. Pravdou ale je, že deska je i ve světovém kontextu zajímavá svou progresí – jazz rock jako takový se ve světovém měřítku tehdy ještě nijak zvlášť nerozjel a tady vznikly nahrávky, kde instrumentalita zejména tria Hladík, Stivín (fl) a Kratochvíl (key) vzbuzovala zaslouženou pozornost. Osobně se mi nejvíce líbila skladba Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje. Hladík zde už nechává naplno promluvit svoje snahy o delší prokomponované celky.

V létě doplňuje sestavu klávesista a zpěvák (pro mne u nás osobně číslo jedna) Lešek Semelka a vzápětí je z kapely vyhozen Vladimír Mišík. Na podzim nový člen už přezpívává tři skladby na exportní verzi debutového alba, které nese název Kingdom of Life (1971, Supraphon, Artia). Jenže teď to teprve začíná.

Syntéza

Pod názvem Modrý efekt se kapela roku 1971 dává dohromady s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a vzniká album Nová syntéza (1971, Panton), které obě hudební tělesa uzavírá do raně artrockových dimenzí, které dopředu určují další stylové směřování Hladíkovy skupiny. Autorsky se úspěšně zapojuje i Semelka (Směr jihovýchod), obě skladby Hladíka, Má hra (úžasná záležitost) a Popínavý břečťan oplývají už typickými znaky Hladíkovy osobnosti, dobře se na druhé straně desky poslouchají i Blues Modrého efektu a Nová syntéza Kamila a Vlastimila Hály. Toto album postavilo základy artrockového monumentu Blue Effectu. Navíc a to i ve světovém kontextu výjimečně se úspěšně podařilo k sobě dát kapelu a orchestr. Nemáme z tehdejší doby moc takto komplexních děl (namátkou jen Deep Purple, Moody Blues, Nice, nemluvě o některých dílčích  skladbách Beatles, The Gun a… tím to končí).

 

Vrchol

Roku 1972 odchází Jiří Kozel a nahrazuje ho baskytarista a houslista Josef Kůstka. Skupina se neuvěřitelně rozjíždí, určitou satisfakcí za nemožnost jet před dvěma lety společné turné s Jethro Tull jsou její koncerty s Ten Years After a Omegou ve Finsku. Roku 1973 navíc dochází k natáčení dalšího alba, kde se již jednoznačně profiluje Radim Hladík jako naše kytarová jednička. Album vychází ale až za dva roky, ale právě v této době přichází první jednoznačný vrchol tvorby. V srpnu roku 1973 vzniká pod názvem M. Efekt proslulá „dvojka“, Nová syntéza 2 (1974, Panton). Tohle se totiž, přátelé, musí slyšet. Jde nejen o špičku našeho art rocku, ale toto album bych suverénně zařadil po bok těch nejvýznamnějších dobových artrockových děl a to ještě takových, jejichž význam je nadčasový. Znám také hodně názorů, že právě toto album je řazeno spolu s Kuřetem v hodinkách od Flamenga k těm největším historickým českým albům. Není divu. První strana je celá ve znamení  Hladíkovy kompozice Nová syntéza 2 s výborným textem Pavla Vrby. Ten se také stává na další léta dvorním textařem Modrého efektu. I když celek trvá přes 22 minut, při poslechu ani nedýcháte. Na druhé straně jsou tři velmi silné skladby, které otextoval Eduard Pergner (pseudonymem Boris Janíček). Legendární Je třeba obout boty a pak dlouho jít, expresívní Klíště a nadupaná Jedenáctého října. Mohu zodpovědně prohlásit, že tato deska patří mezi ta alba, která nemají slabé místo. A to myslím obecně, na celou rockovou scénu. A není jich, věřte, mnoho.

 

Art rock je zde doveden k jednomu ze svých vrcholů a tento trend je výrazně potvrzen vydáním sólového Hladíkova alba, Modrý efekt & Radim Hladík (1975, Supraphon). Čistě instrumentální album nejen zpracovává motivy předešlé tvorby (např. Boty) a nejen poukazuje i na minulou spolupráci (hosté jsou Martin Kratochvíl a Jiří Stivín), ale přináší i nadčasovou skladbu Čajovna, která původně vznikla jako vycpávka alba…

 

Lešek Semelka a Josef Kůstka na počátku roku 1975 odcházejí do Bohemie a po čtyřech měsících zkoušení s novými členy a nejrůznějších spekulací (členem se měl stát i Marian Varga z Collegium Musicum) přichází v létě klávesista a zpěvák Oldřich Veselý (Synkopy) a sestavu na podzim doplňuje famózní baskytarista Fedor Frešo. Federální sestava se uvádí v lednu natočeným albem Svitanie (1977, Opus) – a máme tady další vrchol jejich tvorby. Kapela je nyní usazená na kvartetu, nejsou zde žádná další tělesa a pamatuji si, jak mi deska a zaměření Efektu tehdy zcela iniciovalo přirovnávání ke kapelám typu Yes. Skladby Vysoká stolička, dlhý popol, V sobotu popoludní a kompozice Svitanie jsou typickou ukázkou vyzrálého art rocku, který si nic nezadá se světovou scénou. Ale za to skladba Ej padá padá rosenka – absolutní špička. Osobně považuji sólo v této skladbě za neoddiskutovatelný vrchol české rockové kytary obecně. Takhle zpracovaný materiál, jednotlivé výkony – jedním slovem krása.

Sestava Hladík, Čech, Frešo a Veselý ale nedrží dlouho a Frešo se vrací na Slovensko. Ovšem od Bohemie zase přichází Lešek Semelka a sestava tak dostává zcela ojedinělé obsazení – kytara, bicí a dvoje klávesy.

Ke konci roku 1978 tak probíhá natáčení dalšího alba a také opět i dalšího vrcholného díla kapely, desky Svět hledačů (1979, Panton). V sestavě Hladík, Čech, Veselý a Semelka  má album specifickou tvář, kdy první polovina je až na entrée Oldřicha Veselého ponechána dvěma skladbám Radima Hladíka, druhá strana je ve znamení dvou skladeb Leška Semelky. A opět zde musím říci – deska, která nemá slabé místo. Rajky či Zázrak jedné noci - posuďte sami. Art rock zde dostává další zcela specifickou dimenzi.

Sestup

Roku 1979 dochází k personální krizi, kdy v létě odchází Oldřich Veselý (zpátky do Synkop). I když se objevují fámy o tom, že do kapely má přijít Vladimír Guma Kulhánek, další excelentní baskytarista, kapela se rozhoduje pokračovat dál jako trio, tedy Hladík, Čech, Semelka. Což je také velmi unikátní záležitost. Na podzim roku 1980 tak vzniká album 33 (1981, Supraphon), které bývá dost často podceňováno. Osobně mám tohle album rád, ale chápu, že vzhledem k předchozím dílům se může jevit jako slabší. Důležité ale je, že v létě 1981 z kapely odcházejí Semelka i s Čechem a Hladík zůstává sám. Až na jaře roku 1982 se obklopuje kytaristou a zpěvákem Oldřichem Kellnerem (od Petra Spáleného), bubeníkem Josefem Havlíčkem (od Jirky Schelingera) a po krátkém působení Ladislava Boháčka z Abraxas i baskytaristou Radkem Křemenákem (ex Bumerang). I přes jeden singl se ale sestava nijak zvlášť nerozjíždí. V létě 1984 se jen na chvíli vrací Vlado Čech, ale odchází jak Havlíček, tak i Křemenák. Dvojici Hladík, Kellner doplňuje Luboš Manda (od Dalibora Jandy), ale 21. 7. 1986 umírá Vlado Čech. Následný rok se Efekt představuje ve složení Hladík, Manda, David Koller (paralelně hraje s Lucií) a Luboš Pospíšil (původně z C&K Vocal). Sestava ale nemá budoucnost a tak v lednu 1990 vlastně Modrý efekt končí. Radim Hladík pak vystupuje sólo s Dagmar Andrtovou – Voňkovou a jezdí s Jaroslavem Hutkou.

 

Návrat

Poté následuje několik ojedinělých vystoupení – roku 1992 si Hladík zahraje se Semelkou, Kozlem a bubeníkem Kášou Jahnem, o sedm let později je několik vystoupení ku příležitosti reedice alba Svět hledačů. Ten pravý návrat se vším všudy ale nastává, když se Hladík obklopuje výraznými a zkušenými muzikanty, kytaristou, zpěvákem a multiinstrumentalistou Honzou Křížkem (např. Walk Choc Ice), bubeníkem a pedagogem Václavem Zimou (–123 minut, Etc…) a baskytaristou Wojttechem Říhou (T.H.C, Human Cell…) a koncertem 15. 4. 2004 v pražském klubu Vagon opět rozjíždí svou činnost.

Během působení této sestavy vycházejí další alba, Beatová síň slávy (2004, kompilace, Supraphon), Live (2008, Supraphon), zároveň i na DVD Live & Life 1966 – 2008 (2008, Supraphon), skvělá kompilace se zbytečně hloupým sleevenote 1969 – 1989 (2009, 9CD, alba & singly & bonus, Supraphon) a velmi zajímavé Acoustic/Time (2011, pouze DVD, součástí balení je trsátko, Supraphon).

Jak jednou prohlásil Hladík, sestava se tak stala v historii kapely tou nejstálejší. Blue Effect tak zbrázdil naše země a  všude se setkával s nadšeným přijetím. Radim Hladík koncertoval i v období, kdy jeho nemoc byla již na postupu, nevzdával se naděje, že ji překoná. Jenže…

Epilog

4. prosince 2016. Když jsem se tu neděli dozvěděl, že zemřel Radim Hladík, tak… ve mně se něco zastavilo, něco se ztratilo. Radim byl pro mne absolutní špička. Česká a světová scéna přišla o jednoznačnou osobnost rockové kytary.

Pro mne byla ta zpráva ještě o to horší, že jsem se s Radimem osobně znal, párkrát jsme se i profesně setkali, byl garantem počátků mé kytarové školy… Teď si uvědomuji, že i tvar Les Paula mi učaroval právě díky tomu obrázku z alba Svitanie, kde je Radim ve studiu se svým černým Gibsonem…

Upřímnou soustrast rodině, upřímnou soustrast rockové hudbě... Odešel skvělý člověk, odešel úžasný muzikant... Radime, ať je Ti tam nahoře dobře.
Za sebe a za celý kolektiv Muzikusu s úctou Vítězslav Štefl

Vítězslav Štefl

-------------------