Housle v rockové hudbě

► Název článku/studie: Housle v rockové hudbě

► Autor: Vítězslav Štefl

► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 11/2018

No, je to tak. Do naší mozaiky o rockové hudbě musíme přidat další kamínek a tím je tentokrát téma využití houslí v rocku. A rozhodně nejde o nijak malý, bezvýznamný kamíneček. To je totiž pořádný balvan, aby bylo jasno.

►Za prvé, rocková hudba už na samém konci šedesátých let a zejména pak v letech sedmdesátých začala do svých řad implementovat řadu dalších nástrojů, flétnou počínaje, saxofonem nemluvě a přes housle, violoncello a další nástroje ne konče, ale pokračujíce dál.

►Za druhé, rozhodně se toto téma netýká „pouze“ folkových struktur rockového fenoménu.

►A za třetí, abychom se úplně neztratili v tomto tématu, je nutné si nejdříve vymezit oblast, které se můžeme dnes věnovat. Takže při veškeré úctě k výkonům a významu osobností, jakými jsou kupříkladu Lindsey Stirling, Vanessa Mae, Sean Mackin, Mark Wood a řada dalších včetně třeba countryových hvězd typu Merle Haggard ať už s jakoukoli stylovou návazností kamkoli se opravdu zaměříme na rock a jeho fúze.

A ještě něco. Housle, to znamená i smyčec. Třeba. Takže jenom taková vsuvka na okraj. Dlouhý tón, linoucí se zpod žíní, uchvátil řadu kytaristů, kteří zkusili propojit smyčec s kovovými strunami. Tady bych za všechny uvedl hlavně dvě jména – určitě je to Jimmy Page (Led Zeppelin) a jeho ekvilibristiky se smyčcem a zcela jednoznačně Radim Hladík (Modrý efekt) – zde si stačí třeba pustit Je třeba obout boty a pak dlouho jít.

To, že vám jeden smyčec vydrží maximálně na dva koncerty, je fakt a má osobní zkušenost se sháněním samostatných smyčců „za rozumnou cenu“ není moc dobrá (a „lidovky“ vám už dnes ani použité smyčce na samé hranici použitelnosti moc ochotně nevydají…).

Nedá mi to a musím zmínit ještě něco. Existují různé vychytávky, jak se přiblížit tónu houslí a využitím tahu smyčce přes struny. Jednou z nich je e-bow, malá krabička, která dokáže rozkmitat strunu a držet její tón. Druhou, o které se chci zmínit, je pak využití syntezátorů, s nimiž mám dost dobré zkušenosti. Vedle své kapely hraji ještě ve dvou sdruženích, kde využívám nabídky třeba GR-09, kde je zvuk houslí (či violy nebo violoncella, dle polohy, kde hrajete) velmi hezký, věrný, je slyšet i „tah smyčcem“ apod… Jako rychlá a kvalitní náhrada za nesehnatelného houslistu do rockového bandu úplně bez problémů…

 Tak to vidíte – nedostali jsme se ještě k tomu přehledu, ale tyto skutečnosti jsme museli zmínit, protože mají přímou souvislost s úlohou tónu houslí v rockových kapelách.

Nejdříve jen takový „vedlejšák“…

Existuje řada muzikantů, kteří na housle umí, ale nakonec „skončili“ v kapele u jiného nástroje. Ovšem jako multiinstrumentalisté se ke svým houslím dokáží, i když jen třeba v krátkém štěku, i vrátit. Příkladem nám zde může být třeba Jim Lea (bg, Slade) a jeho „sólo“ na housle v slavné Coz I Love You. Billy Currie (key, Ultravox) také rád vzal do ruky smyčec, totéž ale můžeme prohlásit Ray Shulmanovi (bg, Gentle Giant) či kupříkladu Ricku Grechovi (bg. Family, Blind Faith, Traffic). Jeho sólo v Sea of Joy je opravdu výborné. O tyto osobnosti ale nám primárně zase moc nejde.

…potom jako další nástroj…

Úplně jiná káva přichází s dalšími jmény, kdy housle a jejich nástroj tvoří cca half um half jejich instrumentálního zapojení se do zvuku a fungování kapely. Prvním, kdo mne napadá, je jistě klávesista Eddie Jobson, který vedle účinkování s Frankem Zappou, Curved Air, UK, Roxy Music a dalšími mi utkvěl v paměti hlavně díky svému členství v Jethro Tull. Jeho houslové vstupy se dobře snoubily s flétnou Iana Andersona. Mimochodem, sám Ian Anderson předvedl několik taktů na housle v eponymním díle Thick As A Brick.

Patří sem i další klávesista, Simon House (Hawkwind, David Bowie, Mike Oldfield) či například John Cale (Velvet Undergound) s osobitým pojetím hry na housle.

 

…a pak od jiných stylových břehů…

Další kategorii tvoří houslisté, kteří jsou etablováni stylově v úplné jiné oblasti, ale jsou povoláni rockovými hvězdami, aby rozšířili zvuk jejich nahrávek. Krátce zde můžeme uvést cajunového Rufuse Thibodeauxe, který takto spolupracoval s Neilem Youngem, nebo Boba Lovedaye (natáčel s Paulem McCartneym, Jeffem Beckem…) či bluegrassistu Byrona Berlineho, který si roku 1969 zahrál s Rolling Stones na country verzi skladby Honky Tonk Woman. Tady bychom ale mohli jmenovat ještě dlouho.

 

… teď ale opravdu ti kovaní…

A ta klasická kategorie jednoznačně houslových muzikantů? Tak tady musíme hned uvést kapelu Kansas a dva vynikající houslisty, Robbyho Steinharda a Davida Ragsdaleho. První z nich pomohl definovat zvuk této pomprockové legendy – vždyť byl členem souboru na všech základních albech, od debutové desky až po Vinyl Confession. Do kapely se vrátil až roku 1997 a zůstal s ní až do roku 2006, kdy skupina vydala už jen tři alba. Jeho přínos lze prezentovat třeba ve skladbách Dust in the Wind či Point of No Return.

David Ragsdale se stal „Kansasanem“ roku 1991, po dvou albech ale odešel a vrátil se do sestavy v roce 2006, kdy zde působí dodnes. Jako host si zahrál třeba i s Queensrÿche, Smashing Pumpkins, Jasonem Bonhamem a dalšími.

A co třeba celá škála houslistů a spol. v řadách Electric Light Orchestra? Za všechny zde uveďme Mika Kaminského (členem byl v období 1973 – 1979, poté s nimi jezdil jako tour člen) a kupříkladu skladbu Do Ya.

Určitě musíme uvést takové osobnosti, jako například bluesmana Papa Johna Creacha, který působil s kapelami Jefferson Airplane (včetně jejich klonu Jefferson Starship), viz třeba Milk Train, dále třeba s Hot Zuna, Grateful Dead a dalšími. Jeho velkými vzory byli spíše jazzmani (Charlie Christian, Louis Armstrong…), což mu ale „nebránilo“ ve vstupu do rockového světa.

Patří sem i Don Sugarcane Harris, který toho měl na kontě ještě víc. Zahrál si s Johnem Mayallem, Johnem Lee Hookerem a s Frankem Zappou (ano, i na LP Apostrophe) a jeho Mothers of Invention (poslechněte si Gumbo Variations).

Zapomenout na Mahavishnu Orchestra a jejího famózního houslistu Jerryho Goodmana by bylo přinejmenším trapné. Goodman se uvedl na takových klasických albech, jako My Goal’s Beyond a zejména The Inner Mounting Flame a Birds of Fire. Najdeme ho i na albu Like Children Jana Hammera.

Širokou diskografii má i Lisa Germano, kytaristka a houslistka. Ta vedle svých desek vystupovala Davidem Bowie (Heathen), Johnem Mellecampem (s ním natočila hodně alb včetně Human Wheels, pro ilustraci uvádím třeba Paper in Fire) a třeba s Simple Minds (Real Life), Iggym Popem, Sheryl Crow a dlouho řadou dalších.

Své místo zde má i Scarlett Rivera, která natáčela s Bobem Dylanem – a že to umí, je slyšet na live záznamu Hurricane z roku 1975…

Určitě zajímavý je i Sean Mackin z poppunkových Yellowcard, který stíhá působit i v Silverstein. Skladba Ocean Avenue pak může být toho příkladem.

…a co skladby? Ty nehovoří samy za sebe?

Přece jenom ale zvolme ještě jednu kategorii. Pojďme se na tuto problematiku podívat vyloženě přes skladby a to takové, které vlastně svým významem mohou být samostatnou skupinou tohoto článku.

Tak třeba zlatým písmem se do historie rockové hudby se zvukem houslí vepsala třeba unikátní Baba O'Riley od The Who která obsahuje jedno z nejznámějších rockových houslových sól vůbec. Ta část, která live byla součástí vstupu foukací harmoniky Rogera Daltreyho byla na desce natočena houslistou a multiinstrumentalistou Davem Arbusem, tehdy členem progresivních East of Eden (roku 1971 měli v britské Top10 hit Jig-a-Jig). Naprosto skvělá záležitost, kdy jeho part hladce navazuje na kytarovou linku a dotváří celou skladbu do její finální podoby.

Dalším zajímavým příkladem je vstup legendárního jazzového houslisty Stephana Grappelliho v Wish You Were Here ikonických Pink Floyd na jedné z verzí nahrávek této skladby

Skvělé jsou třeba vstupy houslí, obecně smyčců v další nadčasové pecce, Kashmir od Led Zeppelin z roku 1975

A co třeba expresívnější přínos houslisty Stevea Wickhama v Bloody Sunday od U2? Neměli bychom zapomenout také ani na Skillet a její Comatose a další, ale ještě nám zbývá jedna otázka…

…and Czech violinist?

Jaká? No a co česká scéna? Nezastupitelnou úlohu zde jednoznačně má Jan Hrubý (mj. zejména Etc… a Framus V Michala Prokopa), což je legendární osobnost. Kdo dál? Určitě Jaroslav Olin Nejezchleba, který, ač spíše znám jako violoncellista, hraje na housle také. Patří sem kupříkladu Karel Holas (ZOO, České srdce), sólista Karel Výborný… ale počkejte – co třeba naprosto famózní sólo Miroslava Ročka (Fešáci) v nadupané skladbě Colorado od Kabátů? Je to tam!

Vítězslav Štefl

------------------