Galerie slavných snímačů - 1. část

► Název článku/studie: 1. – 9. díl seriálu Galerie slavných snímačů 

► Autor: Vítězslav Štefl

► Součást seriálu/řady: Galerie slavných snímačů

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 10/2011 – 6/2012

V rámci dlouholetého seriálu řady Galerie se podíváme na historicky nejvýznamnější snímače. Proč? V průběhu let jsme zde vystřídali kytary, krabičky, multiefekty, předzesilovače, syntezátory, přídavná zařízení, modelery, aparáty, nejtypičtější ovladače aparátů atd. A nyní tedy budeme pokračovat dál v rozkrývání proslulých součástí světa kytar jako takového. A to zcela v intencích všech předchozích dílů. Takže co jiného by mělo následovat, než – snímače.

1. DiMarzio Bluesbucker DP163

A začneme snímačem Bluesbucker, který byl uveden proslulou firmou DiMarzio na trhu roku 2001. I když jde o humbucker, nebo lépe řečeno i když vypadá jako klasický HB, zní spíše jako P90 (vysvětlení pro ty, kteří se s tímto typem ještě nepotkali – P90 jsou jednocívkové snímače, ovšem s nastavitelnými póly, žádné singly). A protože jde o současnou technologii PVV (Patented Virtual Vintage® a zejména Airbucker ™, šum, charakteristický pro jednocívkové snímače, je zde odbourán.

Z desetistupňového hodnocení ekvalizace zvuku má Bluesbucker výšky 6,0 (nižší mají v této sérii jen řady PAF a Classic), středy 5,5 (pouze PAF mají vyšší hodnoty) a basy 4,5 (v podstatě nejnižší hodnota spolu The Humbucker From Hell).

Snímač je citlivý na dynamiku hry, pokud jsou na kytaře instalovány (a použity) oba dva, výsledný zvuk je velice konkrétní se zvýrazněnými středy a nižšími frekvencemi. Pokud obě cívky rozepneme, přiblížíme se zase spíše zvuku snímačům řady Strat, ovšem s nižším výstupem.

Pokud bych mohl srovnat se snímači Seymour Duncan (mimochodem, snad mohu říci mými oblíbenými), tak nejblíže tomuto modelu by mohl být z nabídky humbuckingů kupříkladu také keramický Distortion Parallel Axis.

Ze známějších kytaristů Bluesbuckera používá třeba John Norum (Dokken, Europe).

2. Gibson PAF

Když už budeme hovořit o snímačích, nebude špatné to občas doplnit některými základními záležitostmi, týkajících se snímačů obecně. Tak jen například jejich velikost, odvozená od vzdáleností jednotlivých tyčí neboli magnetů. Zde se měří buď celková vzdálenost mezi tyčemi pod strunou E a strunou e¹ nebo mezi sousedními magnety. Tak třeba můžeme říci, že standardní vzdálenost, používaná na vintage kytarách Gibson je 48 mm (od strun E do e¹) nebo 9,6 mm mezi tyčemi, u většiny Fenderů, hlavně Stratocasterů, současných řad Gibsonů a kytar s mechanikou Floyd Rose jde o míry 51 mm či interval 10,2 mm, Telecastery to mají trochu širší, 55 / 11 mm, u syntezátorových kytar Roland jsou snímací pozice MIDI snímačů 52,3 / 10,5 mm a třeba u některých typů Steinbergerů jde o vzdálenosti 60 / 10 mm.

Do naší dnešní galerie slavných určitě patří legendární model P.A.F. (zkratka názvu na štítku snímače – Patented Applied For), což je prakticky první humbucker, postavený pro Gibson roku 1955 Sethem E. Loverem. Ano, například Gretsch či Rickenbacker podobný způsob dvoucívkového snímače používali již dva roky předtím, ale vývoj zastavili, protože to prostě „příliš moc kreslilo“. Gibson používal tyto snímače na své kytary zejména v rozmezí let 1956 – 1967.

Mimochodem, co se vlastně skrývá za názvem humbucker? Jde o složeninu z výrazu buck–the–hum, vyjadřující omezení šumu z protivinutí obou cívek.

A jaké jsou nejbližší současné varianty tohoto legendárního snímače? Je jich celkem dost, z vlastních zkušeností mohu nejvíce doporučit zejména modely Seymour Duncan SH-55 či SH-1, od DiMarzio zase PAF DP103 nebo PAF Classic Bridge (DP195) a Neck (DP196), nebo zkusit přímo Gibson ’57 Classic či Burstbucker.

3. EMG 81

Podívejme se dnes na další proslulý snímač a vezměme to tentokrát zase z jiného soudku. Ovšem než se dostaneme k tomu určitému typu, povězme si, jak už jsme si zvykli, několik základních informací. A tentokrát o firmě EMG.

Jde o kalifornskou firmu založenou roku 1976 pod názvem Dirtywork Studios. O dva roky později změnila název na Overlend (opravdu s písmenem „e“) a roku 1983 pak na současné označení. Jejím základním sortimentem byly ale vždy snímače EMG, což je zkratka sousloví Electro-Magnetic Generator. Vedle aktivních snímačů, k nimž patří i dnešní „jedenaosmdesátka“ produkuje firma i snímače pasivní (série HZ a SC) a hybridy (série X).

EMG 81 je aktivní humbucker, který se na nástrojích dává většinou do dvojice s EMG 85, 81 ke kobylce a 85 ke krku. Takto to najdeme na signature modelu Gibson Zakk Wylde, Kirk Hammett u modelu KH21 zase preferuje to, že 81 má instalovanou i u krku.

EMG 81 má hodně silný výstup, její zvuk je hustý, dlouhý, výrobce předpokládá užití spíše při zkreslených rejstřících. Místo alnico magnetů jsou použity výkonnější keramické, konstrukce se podobá spíše U-snímačům, takže žádné oddělené póly pod strunami.

Tento snímač, který byl vyvinut roku 1979 a na trhu se objevil o dva roky později, naleznete nejvíce na kytarách ESP (řada sérií Eclipse, JH, KH včetně LTD), patří sem i Gibson Les Paul (signature typ Zakk Wylde) a SG (Special II), samozřejmě Jacksony (zvláště série DKMG a RR24), Godiny (Redline), Schectery, Deany (Razorback), kytary BC Rich (mj. i Kerry King, NJ Deluxe), Epiphone, Cort a další.

A pokud bychom si zde měli jmenovat kytaristy, kteří tento snímač používají, tak by to byl hodně dlouhý seznam. Za všechny vedle již jmenovaných uveďme snad jen Michaela Angela Batio, KK Downinga, Jona Donaise, Jamese Hetfielda, Grega Tribbetta, Glenna Tiptona, Chada Kroegera atd.

4. DiMarzio Super Distortion DP100

Bývá zvykem, že u tohoto sloupečku vždy uvedeme nějakou zajímavost. Tentokrát si jenom lehce připomeňme historii firmy DiMarzio. Má to návaznost na dnešní typ snímače, protože tato společnost, kterou založil její dosavadní šéf Larry DiMarzio, udělala zásadní průlom na hudebním trhu právě snímačem Super Distortion.

DP100, která je modifikací tohoto slavného snímače z roku 1973, nabízí uživatelům dlouhý, táhlý, vysoce zkreslený tón, který při své charakteristice neztrácí čitelnost. Jde velmi hezky za rukou, kytarista zde nemusí, samozřejmě v závislosti na nastavení gainu na zesilovači, každý tón tzv. vydřít.

Z desetistupňového hodnocení ekvalizace zvuku má Super Distortion DP100 výšky 5,5 (nižší mají v této sérii High Power jen DP155, DP152, DP222 a Crunch Lab), středy 7,5 (pouze modely Breed, Super 3 a Tone Zone mají vyšší hodnoty) a basy 8,0 (v podstatě nejvyšší hodnota spolu s Breed Bridge, Dual Sound, ještě větší posílení basů má pouze Tone Zone DP155).

Na hodnotách je jasně vidět, k čemu je snímač určen. Výšky jsou optimálně nastaveny na udržení čitelnosti jednotlivých tónů, ale nevytvářejí ze zkresleného zvuku nežádoucí „písek“. Středy jsou výrazně posíleny a umocňují tak klasický kytarový zvuk, hodně navýšené basy vyrovnávají charakteristiku umístění tohoto snímače u kobylky a poskytují celkovému soundu potřebnou hutnost.

Snímač je tak ideální k lampovým aparátům, jeho výstup není, jak by se možná dalo očekávat, až příliš vysoký (vyšší hodnoty najdeme např. u Steve Morse Model), takže nejsou problémy s průzračností čistého kanálu.

A proč si i v tomto případě nejmenovat kytaristy, kteří tento snímač používají? Řekne nám to o charakteristice zvuku daleko více, než jeho popis. Z dlouhé řady kytaristů tak můžeme jmenovat Ace Frehleyho, Adriana Smithe, Al Di Meolu, Bruce Kulicka, Toma Scholze, Paula Gilberta a další.

5. Danelectro Lipstick

Nastal čas, kdy bychom se měli po humbuckerech také podívat na singly. Ale nezačneme klasikou Fenderem, ale jinou neméně slavnou záležitostí.

Lipstick, neboli „rtěnka“, jak se občas těmto snímačům také říká, patří do rodiny singlů, SC, single-coil snímačů neboli snímačů, které, jak již název napovídá, mají na rozdíl od humbuckerů jen jednu cívku. Výčet výhod a nevýhod a srovnání obou základních typů by vydal na hodně dlouhý článek, zde si můžeme jen hodně obecně říct, že singly produkují více ostrého, jasného tónu s preferencí vysokých a nízkých frekvencí, ale také obecně i více šumu. Humbuckery již svou konstrukcí šum výrazně eliminují, tónově se v základu pohybují zejména kolem hodně širokých středních frekvencí.

Lipstick dostal svůj název dle tvaru pochromovaného kovového krytu. Poprvé se objevil na kytarách Danelectro a dostal se k tomuto tvaru opravdu díky tomu, že výrobce ve snaze co nejvíce ušetřit tehdy použil přebytek nevyprodaných obalů rtěnek… Ty se opravdu objevily i na reedicích v letech 1990 a 2000.

Na rozdíl od řady ostatních konstrukcí má zde vinutí jinou geometrii, kdy obaluje tyčovité magnety AlNiCo a to opačným vinutím. V současné době tento typ moc dalších výrobců nevyrábí, za zmínku ale určitě stojí Seymour Duncan s modelem SLS-1 a SSL. Zvuk je hodně projasněný, výrobce nepředpokládá, že by byl využíván zejména pro zkreslené rejstříky.

Když už jsme u těch singlů, tak si můžeme uvést krátký přehled těch nejznámějších. Vedle snímačů Fender a sérií Lace Sensor jsou to Gibsony P-90 či model Charlie Christian, snímače Gretsch řady HiLoTron, patří sem produkty Rickenbacker, od „horseshoe“ z 30. let po řady Toaster aHi-Gain, neměli bychom zapomenout ani na produkty DeArmond, které bychom našli na velkém množství kytar včetně třeba Guild.

6. Seymour Duncan SH-6 Duncan Distortion

A máme zde další ukázku z rodiny humbuckerů a tentokrát zároveň i slavnou firmu. Jak je totiž už naším zvykem, vždy si představení nějakého slavného snímače „ochutíme“ i řadou dalších zajímavostí. A pár slov o jedné ze dvou nejslavnějších firem, zabývajících se hlavně výrobou snímačů (tzn. ne jako doplňkem ke kytarám, jako je tomu u neméně slavných výrobků u Gibsona, Fendera, Ibaneze a dalších) se přímo nabízí.

I když firma vyrábí i krabice, mezi kterými bych zdůraznil třeba řadu Twin Tube či klasický již Pickup Booster, všeobecná proslulost firmy je založena na snímačích. Kdo všechno je používá, to by byl nesmírně dlouhý seznam vysoce prestižních jmen. My si zde můžeme říci, že firmu založil roku 1976 v Kalifornii kytarista a stavitel kytar Seymour W. Duncan se svou ženou Cathy Carter. Až na přelomu let 1983-84 se první snímače objevily na kytarách Kramer jako součást standardního vybavení.

Před rokem jsem řešil otázku, jak vylepšit či lépe řečeno jak ještě více nabudit vstup do aparátu, aniž bych se musel spoléhat na krabice, distortiony či overdrivey. A tehdy jsem se nechal inspirovat řadou mých oblíbenců – a vyšlo to stoprocentně. Na svého letitého Les Paula jsem si ke kobylce nechal instalovat SH-6 Duncan Distortion – a bylo vymalováno.

Snímač patří mezi řadu high output, tedy s vysokým výstupním výkonem. Při zkreslených rejstřících poskytuje dlouhý, zpěvavý tón, agresivnější při nižších tónech a zpěvavý při hře ve vyšších polohách.

Ve srovnání s některými dalšími vybranými modely, jako SH-10 Full Shred (další vynikající snímač), SH-14 Custom Five a SH-11 Custom Custom, tak SH-6 jako keramický snímač převyšuje všechny v basech a ve středech, ve výkonu vysokých frekvencí ji převyšuje pouze SH-14 (ta má ovšem velmi slabé středy).

7. Fender Texas Special Stratocaster

Dnes si uvedeme jeden ze singlů a to rovnou ze stáje Fender. O značce Fender jsme psali již víckrát v jiných souvislostech, takže si můžeme jen připomenout, že za tímto jménem a tím i za dvěma nejslavnějšími modely firmy, Telecasterem a Stratocasterem stál Leo Fender (10. 8. 1909 – 21. 3. 1991), jehož systém snímání zvuku nejdříve dvěma a později třemi jednocívkovými snímači pomohl nastartoval celou jednu větev elektrifikace kytary.

Ve spojení s materiálem Stratocasterů a jejich celkovou konstrukcí tak vznikl neopakovatelný zvuk.  Některé typy singlů se vedle běžného osazení staly známějšími pro svou větší inklinaci k určitým barvám spektra zvuku – a to je i případ řady Texas Special.

Snímače, nabízené dnes jako vintage výrobek, preferují hodně střední frekvence a pro svou větší citlivost na výstupu (zejména pro vyšší středy a výšky) se dostaly na řadu signature modelů Stratocasterů. Z těch nejslavnějších jmen pak můžeme jmenovat Stevieho Ray Vaughana či Bonnie Raitt.

Asi netřeba připomínat, že reverzní vinutí středního snímače pak eliminuje při pozicích 2 a 4 přepínače snímačů nadbytečný šum.

Texas Special mají navíc hodně výrazný twang, hodně barevný a široký zvuk je zejména při pozici zapnutí snímačů středního a u kobylky. Dobře reagují na kvákadlo, při hodně zkresleném zvuku je čitelnější snímač u kobylky, bez mezipoloh.

Pro srovnání můžeme k tomuto typu asi nejblíže přiřadit od Seymour Duncan z řady Strat True SC SSL-3 Hot s hodnotami ekvalizace (bass, middle, treble) 4, 7, 5 či sérii Five Two, od DiMarzio z řady Standard pak SDS-1 s hodnotami 7,0, 6,0 a 5,5 a silným výstupem, u kytar s palisandrovým hmatníkem pak spíše FS-1 DP110 s ještě silnějšími středy.

8. Roland GK-2

Proč jen uvádět ty klasické, běžné snímače, zařízení, která si člověk obecně představí na elektrických kytarách? Proč se nepodívat na neméně slavná zařízení, která se dnes stala již klasikou? Ano, a právě tou je MIDI interface, MIDI snímač Roland GK-2.

První setkání s kytarovým syntezátorem jsem si prožil při natáčení našeho vinylového ještě alba na samém počátku devadesátých let. Šlo o klasiku, GR-700, ovládanou futuristickým nástrojem (spíše kontrolerem) G-707. Zvukové možnosti mne nadchly, tvar a minimální možnosti editace včetně nepohodlného hraní už ne. Ovšem přesto jsem pořád uvažoval o možnosti pořídit si takové zařízení, které by mi umožnilo dodat na nahrávky jiné nástroje (nejvíce dechové), aniž by člověk musel platit (a předtím dlouze zacvičovat) další muzikanty. Dnes mám k této problematice trochu jiný přístup, ale možnosti přidat několik taktů vyhrávek do nahrávky využívám stále, při některých realizací svých projektů i live.

A pak jsem se dostal k GR-01 a poté k typu GR-09, který využívám dodnes. Což předpokládalo instalaci snímače GK-2, pro nějž jsem vybral Sharka Telecastera. Tady v podstatě nezáleží na nástroji, jde o to přenést kmit struny do syntezátoru.

Snímač se dal upevnit dvěma způsoby, navrtáním a lepením. Zvolil jsem ten méně invazivní a slouží to pořád a bezchybně. Možnost úrovně propojení signálu z kytary a syntezátoru, volba jiného programu na každou strunu, to jsou jen vychytávky tohoto snímače a následné sestavy s dalším zařízením.

V současnosti řada firem nabízí tento způsob snímání zvuku už ve vestavěných modifikacích, GK-2 má ale to kouzlo, že se dá připevnit (a odebrat) z jakéhokoli nástroje.

Upgradeovaná verze, GK-2A s vyšší citlivostí i pro nylonové struny, je pak kompatibilní se všemi řadami produktů Roland včetně VG-88, GR-33, GI-20 či systémů V-Guitar.

9. Gibson Mini Humbucker

Když roku 1969 uvedl Gibson na trh svůj model Les Paul Deluxe, osadil kytaru právě typem mini humbucker, snímačem, který v podstatě jako první využila na svých nástrojích firma Epiphone. Pro svou menší velikost celkové konstrukce včetně vinutí a užší magnetické pole produkuje jasnější zvuk a o něco nižší výstupní úroveň, než klasický Gibson PAF. V podstatě jde o jeho menší variantu. Řada kytaristů ho bere jako alternativu mezi humbuckery a singly, oblíbili si ho hodně i jazzmani, kteří ho mají instalovaný hned u hmatníku nebo jako plovoucí snímač na ochranném krytu.

Firma Gibson získala tyto snímače při koupi značky Epiphone na konci padesátých let. Na mnoha modelech Epiphone zůstaly tyto snímače zachovány, Gibson je poté použil i na svoje kytary, upravený model s dvojicí magnetů využil pro osazení Firebirdů. Klasické mini humbuckery mají individuální pólové nástavce, modely na Firebirdech ne.

Po dobrém ohlasu na osazení Gibsona Les Paul Deluxe přistoupili v Gibsonu na to, že řadu kytar, osazených singly P-90 nahradili právě těmito mini humbuckery. Výhodou pro výrobce bylo, že se při výměně nemusely dělat nějaké zásahy do těla kytary, protože prostor pro oba typy snímačů byl prakticky shodný.

I když někteří kytaristé výrazně zpropagovali tyto snímače, nikdy se z nich nestala výrazná konkurence klasických modelů. Své místo zv naší galerii ale rozhodně mají. Vždyť si jimi své nástroje osadili třeba Scott Gorham (Thin Lizzy), Johnny Winter, Barry Bailey (Atlanta Rhythm Section), Pete Townshend, Neil Young (ten si vyměnil svého klasického humbuckera za mini humbucker z nouze a získal tím hodně specifický tón), Sonny Landreth, Robben Ford, Brad Whitford (Aerosmith) a další.

Mini humbuckery produkují i další firmy, samozřejmě i giganti Seymour Duncan (série Antiguity II a zejména řada SM) a DiMarzio (modely DP240 a DP241).

Vítězslav Štefl