► Název článku/studie: Co hýbalo osmdesátými léty (1. díl)
► Autor: Vítězslav Štefl
► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 10/2017
Pozn.: Vzhledem k omezenému rozsahu je problematika podána rámcově - více na přednáškách autora.
Na základě ohlasu na předchozí díly opět přicházíme z exkurzí do další dekády vývoje rocku, tentokrát do razantních osmdesátých let.
Ano, i ty logicky navazovaly na vývoj předchozího desetiletí a dokázaly z počátku nejen překrýt konec sedmdesátek, ale i ve svém počátku být rovnocenným soupeřem předchozích nosných stylů. Až ve své druhé polovině se rozštěpily, ztratily invenci svého počátku a daly tak prostor na nástup další negace, která ve svém důsledku ale hodně přesáhla svůj původní okruh.
I tentokrát budeme postupovat stejně a nejdříve si podáme celkový obraz období a poté se konkrétně, rok po roku podíváme na ty nejúspěšnější tituly. Samozřejmě z oblasti převládajících stylů a žánrů.
1. Vymezení období
I tuto dekádu si musíme rozdělit do dvou základních období, které rezonují vývoj a nastalé změny v procesu růstu rockové hudby jako celku obecně. Běžně tak můžeme za určitý zlom v celkovém běhu rocku uvést období kolem roku 1985. Právě tehdy „dojíždí“ první vlna hlasitého nástupu nového stylu a láme se vývoj zájmu posluchačské veřejnosti, kdy se připravují a začínají i realizovat dvě hlavní změny – návrat ke klasickému rocku (ať už v jakýchkoli formách) a nástup dalšího, nového stylu ze Seattlu.
Protože ovšem dnes chceme toto období jak celkově, tak i dle stupňů vývoje obecněji charakterizovat, konkrétní příklady stihneme v tomto 1. díle maximálně pro období 1980 – 1981.
2. Obecná charakteristika
Důležité je si uvědomit, že z historického hlediska se na přelomu obou dekád sice opět schylovalo k potřebné změně, která měla přetvořit dosavadní nazírání na rockový svět, ale přes všechny transformace nešlo o tak principiální průnik do obecných hodnot rockové hudby, jako v případech nástupu beatu včetně rhythm and blues a Mersey soundu, dále punku a nové vlny a posléze i grunge. Z čistě hudebního aspektu lze konstatovat, že punk svou programovou jednoduchostí nemohl muzikanty jako takové uspokojit (prakticky po všech stránkách, počínaje skladatelskou a konče mírou instrumentálních výkonů), až na výjimky neměla budoucnost ani přílišná jemnost new wave (zde byla navíc potlačena úloha sólové kytary), blues se vydělilo a žilo si vlastním životem, výraznější měrou se vyčlenila i rocková písnička (např. Neil Young, J. J. Cale, Tom Petty), jazz a jeho fúze se nestihl vzpamatovat z ran druhé poloviny sedmdesátek. A protože hard rock a art rock, dva pilíře převládajícího nazírání na rockovou hudbu obecně, se invenčně dostaly do slepé uličky, zcela logicky nastala situace, zralá pro nástup nového směru, který ve svých počátcích sice vyšel z hard rocku, ne však již z jeho kořenů.
Heavy metal se tak stal nejvýraznějším stylem osmdesátých let. Jako přímý pokračovatel hard rocku vytvořil znovu dunivou, dravou, instrumentálně mnohdy velmi náročnou hudbu s častou a cílenou pódiovou stylizací. Znovu se rozvíjí spolupráce dvou a více kytar, do popředí (po předchozích módních trendech) opět vstupuje technika hry (občas byla ovšem prvoplánově upřednostněna na úkor podstaty hry samé a skladby), výrazně roste (aspoň zpočátku) autorská invence, kdy se nově zpracovávají opětně objevené možností teritoria stavby skladby – ale také se rychle rozvíjí i uniformita. Jak prohlásil Ian Paice, místo, aby se kapely snažily být své, snaží se naopak být co nejvíce uniformní. To se také velmi rychle přenáší do fanouškovské obce.
HM se rychle rozvrstvuje do několika základních směrů, které se dají ještě v tomto období úspěšněji jednotlivě definovat. Speed, vycházející z klasického HM a zahrnující témata fantasy, melodiky a sól (např. Helloween), thrash, silný substyl, přinášející složitější struktury skladby (viz thrashová čtyřka Metallica, Slayer, Anthrax a Megadeth), black, který i svými asociálními tématy inspiroval mj, i norskou scénu (např. Venom) či death, vyrostlý z thrashe a black metalu s razantními změnami linie skladby (Possessed, Death, Obituary…). V následujících letech si ale v podstatě každá kapela na každém albu mohla pojmenovat svůj styl, který hrála, podle sebe a vlastně zcela volně (jedna nejmenovaná kapela se honosila, že hraje hard core thrash power death atmospheric metal).
Klasickými představiteli žánru se tak stávají Iron Maiden a Judas Priest, následováni kapelami Diamond Head, Helloween, Manowar, Megadeth, Metallica či Mötley Crüe, objevují se např. Destruction, Pantera, Prong, Testament, patří sem Celtic Frost, zarputilí Danzig, smršť Napalm Death a dále třeba Kreator, Overkill, Ratt, Sepultura, Twisted Sister...
3. Určující styly
V hard rocku řada kapel jede dál (Status Quo, Van Halen, Black Sabbath...), často se stále větším vlivem live koncertů (Rush, Queen, AC/DC...). Z nových silných jmen tohoto období lze uvést klasické hard & heavy Michael Schenker Group, Def Leppard s původním vlivem Thin Lizzy a Rolling Stones, Dio, David Lee Roth s důrazem na show, nedoceněné Great White, ovlivněné Led Zeppelin a Aerosmith a na samém okraji díky prvním drsným albům stojící Motörhead. V sestavě tohoto období by pak neměli chybět krátce trvající hard & bluesoví Firm Jimmyho Pagea, glamoví W.A.S.P., gotičtí Cult se sklony k pompu, zlobivě popěvková Joan Jett a její The Blackhearts včetně skupiny Asia, výrazného završení pomp rocku.
V art rocku jsou některé kapely sice činné, ale na úplně jiných pozicích stylu (i když, pravda, Yes se spíše drželi svého odkazu na 90125 než třeba Genesis na Abacab). Dokonce i Pink Floyd ztrácejí díky Watersovým představám na čas dech, takže vedle nahrávek Jona Andersona a artrockových, nově vzniklých IQ slaví úspěchy např. Marillion, kteří se nepřímo hlásí k odkazu Genesis.
U blues rocku zaznamenáváme dva objevy – jsou jimi Stevie Ray Vaughan, obdivovatel Jimiho Hendrixe a velký propagátor přirozeného tónu a Kanaďan Jeff Healey, který spolupracoval s Vaughanem i Albertem Collinsem.
V jižanských vodách excelují ZZ Top, kteří svým super albem Eliminator přitahují zájem světa k southern rocku. Ostatní kapely v tomto období buď mlčí, nebo jsou již rozpadlé či se stáhli zpátky na Jih. Výjimkou v tomto převládajícím trendu jsou pak Blackfoot, kteří v tomto období vydávají svá nejlepší alba, Tomcattin‘ a Marauder. Totéž lze prohlásit o Molly Hatchet. Rozhádaní Allen Collins Band a Rossington Band nijak zvlášť nebodují, 38 Section více propadají trendu osmdesátých let a ztrácejí fanoušky a ani Doc Holiday nevydrží tlak. Southern rock se ze světových scén rychle stahuje.
A v punku? Tam se objevují nové substyly - street punk odmítá předchozí úspěchy hnutí, OI, OI. přináší více agresivity, v USA vzrůstá hardcore, HC (Hüsker Dü, Circle Jerks…)
4. Představitelé
Roku 1980 omračují svět AC/DC s Back in Black, kdy se album stává jedním z deseti nejprodávanějších alb v historii hudby vůbec. Black Sabbath vydávají příjemné Heaven And Hell, kde se výborně kloubí s Ronniem Jamesem Dio, Van Halen jedou dál své platinové úspěchy v hodně posluchačsky vstřícném albu Woman And Children First. Whitesnake s Davidem Coverdalem stoupají strmě vzhůru deskou Ready An` Willing a svůj úspěch potvrzují dvěma skvělými live alby, Live at Hammersmith a Live in the Heart City, Lemmyho Motörhead vypouštějí svou pravděpodobně nejsilnější desku Ace of Spades, melodičtí Scorpions realizují Animal Magnetism, Gillan se snaží o větší popularitu albem Glory Road a UFO vydávají vynikající, leč trochu obecně podceněné LP No Place To Run.
V art rocku Yes šokují novým obsazením a vydávají Drama (jde o pád z anket), fanoušky předchozí sestavy uklidňují live dvojalbem Yesshows, Genesis bodují s Duke a Jethro Tull vydávají mnou velice oblíbené A, kde si zakoketují s modernějším zvukem (ale neztrácejí tvář).
Heavy metal zahajuje své vítězné tažení alby British Steel (Judas Priest, v podstatě povinné album nadšenců HM riffů) a debutem Iron Maiden. Přicházejí také Accept, Diamond Head, Samson s Head On a Saxon se silným Wheels of Steel.
A co nejúspěšnější singly toho roku? Jednoznačně zde vedou Pink Floyd s Another Brick in the Wall (part 2), za nimi je Barbra Streisand a poté John Lennon s krásnou (Just Like) Starting Over. Dobře se drží i singl Call Me od Blondie.
Čistě na anglickém trhu je nejprodávanějším singlem Don’t Stand So Close To Me od Police.
Rok 1981 přináší řadu výrazných titulů. Jak by ne. Na scénu hřmotně vstupuje Ozzy Osbourne s Diary of a Madman, Rush vydávají své dokonalé, eponymní Moving Pictures, Gillan má vzestupnou úroveň, po Future Shocknásleduje vynikající Double Trouble, Whitesnake míří na vrchol s albem Come And Get It, Joan Jett boří hitparády s Love Rock `n` Roll, Motörhead zúročují svůj úspěch vytříbeným a pro ně neopakovatelným No Sleep `Til Hammersmith, Who se uvádějí s novým bubeníkem na platinovém Face Dances, Van Halen drtí ankety s Fair Warning a Rainbow se snaží o vytrvalost Difficult to Cure s výbornou předělávkou Beethovenovy Deváté.
Artrockoví Genesis zjemňují a zpřístupňují svou tvář na Abacab a vysoce se jim to začíná vyplácet, zarputilí King Crimson se snaží (už marně) vzepnout se s Discipline.
V singlech je úspěšný Phil Collins (In The Air Tonight) a po tragických událostech předcházejícího roku i John Lennon (Woman). V Anglii je nejdéle na prvním místě Adam and The Ants (5 týdnů s Stand And Deliver) i když John Lennon má zde více singlů, kdy nasčítaná doba jejich umístění v anketách je delší.
V albech bodují ABBA a REO Speedwagon (Hi Infidelity).
Heavy metal se začíná hodně roztahovat. Iron Maiden vydávají hned dvě alba, studiové Killers a EP Maiden Japan, Judas Priest neudrží kvalitu předchozího díla na Point of Entry, Saxon bodují s Denim And Leather, Venom začínají s Welcome to Hell, albem, které má asi tolik dynamiky, jako 50 let stará pizza a nadějní Tygers of Pan Tang vedle Crazy Nights vydávají hodně silné Spellbound.
Pokračování? Příště!
2024 ©