► Název článku/studie: (1+2+3) + (raz a dva a tři) nejvýstřednějších, nejpodivnějších, nejneobvyklejších, prostě nejulítlejších kytaristů
► Autor: Vítězslav Štefl
► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 01/2006
V rámci našeho seriálu se už stalo takovým dobrým zvykem, že vždy za nějaký čas zvolníme a celý ten neobyčejně různorodý a nesmírně pestrý kytarový svět, který vám podáváme občas ve značně zhuštěných dávkách, se pokusíme zobrazit i trochu jinak. Prostě – nemusíme se tvářit pořád vážně, no ne?
Jak už jsem totiž jednou uvedl, hudba není jen souhrnem přísných pravidel, uváděných v život přes akademicky nasázené partitury řadou mnohdy anonymních interpretů, držících se více či méně původních představ autora. Hudba, to je zejména lidský prožitek – alespoň by to tak mělo být, tedy aspoň někdy...
Dnes se tedy pokusíme vytvořit takový přehled těch oněch takových týchž tentýchž, kteří se v době svého nástupu či většího uvedení ve všeobecnou známost určitým způsobem zásadně lišili od zavedených představ tehdejšího hudebního světa. To bylo první kritérium. Neodolal jsem zařadit i takové kytaristy, kteří změnili svůj postoj k životu tak zásadním způsobem, že by to od nich opravdu nikdo nečekal. Snaha o stylovou rozmanitost také hrála svou roli a v neposlední řadě i ten fakt, že bez většiny těchto jmen by rocková scéna byla určitě o něco chudší...
Jenže, když tak nad tím přemýšlím, je nutné si položit otázku, co je to vlastně být nenormální, co je to vymykat se všeobecnému a očekávanému průměru? Stačí už jenom, když si uvědomíme, do jaké míry se jedná třeba o promyšlenou image a do jaké míry jde opravdu o zvláštnost, o výjimku. Co je to vůbec „být zvláštní“? Jsou to jen a jen ti, kteří se vymykají zavedeným představám? No, ale to by bylo zvláštní všechno nové, řeknete si, to by byl ulítlý i rozevlátý Mozart, modernistický Antonín Dvořák nebo valčíkový Johann Strauss či věčně zamračený Ludwig van Beethoven..? Ano, ve své době byli opravdu výjimečnými osobnostmi (Mozart tedy určitě). Takže jak dál?
Co když tedy všechno tohle „nové a neokoukané“ jednoduše souvisí s genialitou, mnohdy nepochopenou dobovým světem? Mnozí velcí duchové doby tvrdí, že za jejich úspěchem stála z devadesáti procent systematická práce a jen deset procent tvořilo nadání. Je pravdou, že bez úsilí a vytrvalosti lze zaznamenáníhodných výsledků dosáhnout jen ve výjimečných případech. I když pomineme otázku vhodného načasování a náhody, pravdou je, že v umění jako takovém je tato hranice dosti pohyblivá, často až, jak se říká, halb um halb. A snad právě proto je v této kategorii pohled na ty, kteří vybočují z řady, více odsuzující a vydělující.
Možná, že na samém počátku stála třeba jakási forma protestu ať už plánovaného (a to i z hlediska generačního) či jen povědomého. Koneckonců, na těchto postojích bývají vždy založeny ty určité nové a nejnovější vlny. Jenže na rozdíl od ostatních vizionářů mnohé tyto osobnosti neměly (až na výjimky) to štěstí, aby se staly vlajkonoši nových směrů. Snad tito kytaristé byli nějakou dobu středem pozornosti, ale z časového hlediska se málokdy stalo to, aby jejich přínos byl památný spíše z hlediska hudebního než tím, čím byli všeobecně proslulí včetně nezřízeného způsobu života a mnohých skandálních situací. Určitou výjimku (která ale potvrzuje pravidlo) v našem dnešním seznamu tvoří snad jen Syd Barrett a zcela jistě Marc Bolan.
Dalším poznatkem je jistě i ten fakt, že za mnohými zvláštními projevy stál nějaký původní nápad – mohlo jít třeba o originální hudební nápady (Captain Beefheart, Kraftwerk...), nezvyklou image (ZZ Top, Kiss...) nebo třeba jen projevy a způsob vystupování jak na jevišti, tak i na veřejnosti (Mick Jagger a Keith Richards...). Mohli bychom sem zařadit i určitou reakci na okolní svět a následné programové sebeničení se (Kurt Cobain...) atd.
Když bychom tuto problematiku vzali do důsledku, tak bychom měli například uvést, že existovaly doby, kdy byli mezi podivíny řazeni i ti, kteří vzali do rukou elektrickou kytaru a to jak obecně, z hlediska vývoje tohoto nástroje, tak i z hlediska muzikantů, u kterých se tato změna třeba vůbec nepředpokládala (když se Bob Dylan objevil na pódiu s elektrikou v ruce, jeho „akustičtí“ fanoušci ho zle vypískali...). I vytočení volume doprava nebo netypické chování na pódiu (Albert Collins...), i to stačilo k udělení nálepky „out“, „odbojný zmetek, který se odmítl řídit pravidly společnosti,“ atd.
Zajímavé by bylo i otevřít otázku výrazných průkopníků (a tím i výjimečných osobností) vlastní show. Počítejte se mnou – tak např. make-up (Arthur Brown and His Crazy World), scéna (Pink Floyd) či všechno dohromady (Alice Cooper, Kiss), vlastní masky (Genesis, Slipknot, Wes Borland...), chování a pohyb po jevišti (Chuck Berry, Bo Diddley, Elvis Presley...), image + účesy (Beatles), záměrná syrovost a okázalá nezávislost (Frank Zappa), drsné způsoby a’la „v kožený bundě bejt správnej rváč“ (Rolling Stones) nebo „ušít si sako z vlajky“ (Who...), patří sem texty (Bob Dylan), tajuplná, mystická image (Led Zeppelin, Black Sabbath), průkopnictvím může být i naznačení zcela jiné cesty způsobu pojetí nástroje (Jimi Hendrix, Eric Clapton), vzrušující souhra a improvizace (Led Zeppelin, Deep Purple, Cream), skladba (King Crimson, Yes), hra na tehdy nezvyklé nástroje (většinou vyrobené na zakázku) a poté hojně napodobované a již běžně užívané (Jimmy Page + dvoukrká Gibson ES1275), totéž platí i o aparátech (Eric Clapton + kombo Marshall Bluesbreakers, Pete Townshend + full-stack Marshall, Ritchie Blackmore + 200wattové hlavy Marshall Major...), neměli bychom zapomínat ani na oblečení, tzn., např. obléci se pomocí spínacích špendlíků a na hlavu si naplácat cokoli (Sex Pistols), vlastně i určitá civilnost projevu může být v určitém období vývoje rocku označována za něco výjimečného (Status Quo...). Výjimkou mohou být i různé tvary kytar (černí souloví hudebníci, Bo Diddley, Björn Ulvaeus...), složení kapel (Emerson, Lake & Palmer)... Tohle všechno stojí za úvahu.
Nebudeme se zabývat ani zvláště výraznými alkoholovými a drogovými excesy (to by nám to místo ani při pouhém výčtu jmen rozhodně nestačilo), nebudeme zvlášť uvádět ani ty osobnosti, které svým bezstarostným přístupem k těmto záležitostem opustily náš svět.
Jo a ještě něco. Abychom nikoho neurazili, že někomu dáváme přednost, vezmeme to abecedně.
Syd Barrett
aneb
„...crackery k životu úplně stačí, lásko.“
Spolu s rychle vyhořelým Brianem Jonesem v podstatě první velká oběť svých drogových excesů. O činech tohoto zakládajícího člena Pink Floyd se napsalo už mnoho publikací a to jak populárních, tak i odborných. Spousta publicistů šokujícně hovořila o jeho vlasech, posypaných rozdrcenými tabletkami Mandrax, noviny se pokrytecky zamýšlely nad osudem génia v psychiatrických léčebnách, bulvár naoko zhrozeně psal o jeho přítelkyni, kterou si Syd držel doma zamčenou v jednom pokoji a která se celou dobu mohla živit jen sušenkami – jenže Barrett byl také neuvěřitelně vynalézavý kytarista, který dovedl osobitě zkombinovat slide hru s řadou echo efektů, kdy tak dokázal vytvořit již v období let 1966 – 1967 „mezihvězdný“ zvuk, jak psal dobový tisk. Smutnou pravdou ale také je, že díky nezvládnutému způsobu života (a kilogramům LSD) včetně jednoznačnému oddávání se představám, kterými se pak nechával zcela ovládat, se stal v hudebním světě synonymem pro výraz „muzikant se ztrátou osobnosti.“
Jeff „Skunk“ Baxter
aneb
Z kytaristy Rambo XX.
Zakladatel Steely Dan a výrazný člen Doobie Brothers, hvězdná spolupráce s Eltonem Johnem, Rodem Stewartem, Little Feat, vyhledávaný producent – to vše v současné době bledne (aspoň v jeho očích) před faktem, že Baxter spolupracuje s NASA v Exploration Systems Advisory Committee a je poradcem Pentagonu jako odborník na balistické rakety. Svá interview prý často začíná slovy: „Když jsem byl v Afghánistánu...“
Mark Bolan
aneb
Od akustického hippie k elektrickému dinosaurovi
Málokdo dokázal tehdy takovým způsobem ždímat Les Paula, jako Bolan. Málokdo se tehdy také dokázal válet s Les Paulem po pódiu a přitom pořád hrát. Dobový tisk ale tehdy psal, že není tak docela jasné, jestli je to génius nebo blázen... Na to se pak dá odpovědět jen jedním způsobem: Get It On, Telegram Sam, Metal Guru, Hot Love...
Wes Borland
aneb
Hlavně vypadat jinak, to zabírá
Jestliže si všichni členové kapely vytvoří stejnou, podobnou či odpovídající image, působí to tak, že všichni členové kapely si vytvoří stejnou, podobnou či odpovídající image. Když se ale pouze jeden člen změní v zarostlého satyra či skákající opici, tak je to, mírně řečeno, nezvyklé. Extrémně nařvaný albínský parchant (WQHC News, 2002), klaunský zombie s kotletami (Guitar School, 1998), nejlepší kytarista s těmi největšími černými kontaktními čočkami v rockové historii (Guitar World, 2000) či posel budoucnosti (jeden z fanoušků z amerického fan klubu, 2001) – to všechno je Borland.
Zal Cleminson
aneb
„...něco mezi Jokerem a Batmanem.“
Slova, charakterizující na tehdejší dobu nezvyklý zjev kytaristy, pronesl leader Sensational Alex Harvey Band, zpěvák Alex Harvey. Nebylo to však míněno nějak kriticky. Cleminsonovo šklebení, na pohled bezvládné poskakování po jevišti při deklamování Shakespeara, vrstva silných líčidel po celém obličeji a co nejkřiklavější oblečení včetně otřesných zelených punčoch dotvářelo pověstnou image kapely při živých vystoupení, kde byl jejich povětšinou R&B repertoár doplňován osobitým humorem. Je až s podivem, jak se do základů změnil, když nastoupil jako druhý kytarista k Nazareth...
Dave Davies
aneb
Léčitel s protrhnutým reproduktorem
Vedle nadčasového hitu You Really Got Me, který vypálil se svými Kinks na podzim roku 1964, se Dave stal brzy známým i pro způsob, jakým vytvářel svůj zkreslený zvuk – kdepak, žádné předimenzované nastavení, žádné krabice – prostě a jednoduše prorazil či prokopnul jeden z reproduktorů!
Ke konci sedmdesátých let navíc proslul i tím, že se zcela oddal studiu telepatie a silou své osobnosti, jak říkal, chtěl vždy z pódia léčit všechny návštěvníky koncertu...
Počátkem let osmdesátých si na něm tisk zase smlsnul pro jeho tvrzení, že „...navázal kontakty s představiteli pěti různých inteligencí z dalších dimenzí...“, od nichž se prý naučil principům tzv. éterického magnetismu. Že by se to podepsalo na new age desce Purusha, kterou natočil roku 1998 se svým synem Russellem..?
Roky Erickson
aneb
Výletník z Marsu
Zakládající člen 13th Floor Elevators, jedné z vůbec prvních psychedelických kapel, často prohlašoval, že pochází z Marsu a své představy mimozemšťanů a převtělených bytostí zhmotňoval v textech. Jenže tehdy také běžně stíhal udělat si trip třikrát, čtyřikrát denně...
Poté, co to nezvládl s pistolí, strávil tři roky s Thorazinem a šokovými terapiemi v jednom z texaských ústavů pro duševně choré kriminálníky. I když se poté pokusil opět nahrávat (např. se skupinou, vynalézavě nazvanou Aliens), většinu času tráví spíše doma, kde má puštěno naplno několik televizí a rádií dohromady, aby tak přehlušil všechny ty hlasy, co mu promlouvají v hlavě.
Ace Frehley
aneb
„...život je jedna velká prdel.“
Vlastně bychom sem mohli zařadit celé Kiss, ale Gene Simmons s Paulem Stanleym byli pro bulvár příliš pracovitými a do své hudby až moc zahleděnými osobnostmi, než aby to bylo „sousto pro tisk“. Frehleyho zuřivost, hádavost, alkoholické výstřelky a jízda na koksu, neustálé deprese kvůli obavám o roli v kapele a celkovém uznání jako kytaristy a také i nepředvídanost ve hře, kdy měl velmi často dny, v nichž zněl, podle slov jejich manažera, jakoby ten večer popadnul kytaru poprvé v životě – to všechno novináře a potažmo i čtenáře bavilo. A že nešlo jen o chladný kalkul, předvedl nejen při řízení vlastních kapel, ale i při reunionu Kiss na konci devadesátých let.
Peter Green
aneb
Dobročinnosti se meze nekladou
Jeden z nejvýraznějších bluesových a bluesrockových kytaristů se po členství u Johna Mayalla začal nejdříve realizovat ve Fleetwood Mac, aby pak proti sobě poštval nejen všechny členy kapely, ale v podstatě všechny, s kým přišel do styku. Po důvěrném a dlouhém soužití s kyselinou lysergovou dal totiž všechny své peníze, nástroje, prostě všechno na dobročinnost (koneckonců, proč ne, bylo to jeho rozhodnutí). Jenže ke stejnému kroku začal velmi arogantně nutit i své spoluhráče. Což už hodně lidí nevydejchalo.
Dnes už se ale zdá, že členy své doprovodné kapely k těmto krokům již nenutí. Ale kdo ví...
Robert Quine
aneb
Řekni mi, jak se oblékáš a já ti řeknu, jaký styl hraješ
Na první pohled spíše daňový poradce, než kytarista The Voidoids. Jenže Quine se skutečně v daních vyznal. A jak se časem projevilo, dovedl se orientovat i v jiných záležitostech, takže tento na první pohled usedlý a klidný člověk provokoval novináře svými výraznými pracemi pro Lloyda Coleho, Johna Zorna, Toma Waitse, Lou Reeda a další. Zvláště pro Reeda udělal Quine opravdu hodně práce, např. na Blue Mask, Legendary Hearts, New Sensation či Mistrial.
„To, že nevypadal jako my a neblil kolem sebe, to mu tisk nějak nemohl zapomenout,“ prohlásil o něm Matthew Sweet. Kdepak, image musí být, i kdyby na chleba nebylo.
Hound Dog Taylor
aneb
„Takhle to bude, nebo...“
Když Theodor Roosevelt „Hound Dog“ Taylor zjistil, že má na každé ruce šest prstů, místo pěti, pokusil se jejich počet zredukovat žiletkou. Extrémní a zkratkovitá řešení měla u něj vůbec hodně prostoru. I když na to nevypadal, liboval si v urážení všech osob, které byly v jeho dosahu a nevyhýbal se ani muzikantům svého bandu. Postřelil dokonce kytaristu Brewera Phillipse a to jenom proto, že se session ubírala jiným směrem, než kterým ji chtěl Taylor nasměrovat.
Tento velký ctitel kytar ze zastaváren („...žádná by neměla stát přes padesát dolarů...“) a dělaných zesilovačů („...proč za to dávat ještě prachy...“) v podstatě nikdy necvičil. Pamětníci uvádějí, že vlastně ani nemohl, protože byl zřídkakdy střízlivý. „Na co se trápit nějakým cvičením,“ říkal Taylor. „Až umřu, tak si stejně všichni řeknou – Jo, hrál sice úplný hovno, ale mělo to duši!“
Roy Wood
aneb
„Nad ničím nepřemejšlej, co cítíš, to taky napiš.“
Multiinstrumentalista, producent, člen mnoha kapel (Move, ELO, Wizzard...) a majitel zcela nepřehlédnutelného image, která k jeho tvorbě tvořila opravdu vhodný doplněk. Move díky němu získali pověst skupiny, která představuje esenci veškerých paranoických představ, stavů šílenství a úzkosti, co jich vůbec může existovat. A jak už to tak bývá, na samém okraji zájmu pak stála jeho schopnost širokého hudebního výraziva, jehož rozsah sahal od nekompromisních riffových postupů až k jemnému předivu navzájem se prolínajících melodií.
Dvanáct osobností, dvanáct osudů, dvanáct otisků, výraznějších či mělčích na rockové scéně, dvanáct kytaristů, u kterých se senzacechtivý tisk zajímal spíše o povrch, než o hloubku individuality každého z nich.
Samozřejmě, že se do našeho seznamu zdaleka nevešli všichni ti, na které by se hodilo aspoň jedno kritérium z výše uvedených hledisek. I když jsme některá jména uvedli už při výčtu jednotlivých kategorií, přesto se domnívám, že bychom mohli aspoň zmínit např. Jima Martina (do roku 1993 Faith No More, funkmetalu nakloněným tiskem napadán za svůj obdiv ke klasickému rocku), Anguse Younga (jeho image školáka, neustále se kývající hlava a fotografie z pódiové „práce s trenýrkami“ doslova obletěly svět), Briana Jonese (neustálé problémy s drogami), Briana Gregoryho (Cramps, posedlost kulty), Rickyho Wilsona (učil se na kytaru podle reklam v TV), Tawla Rosse (Funkadelic, Syd Barrett funku), Bucketheada (vždy s bílou maskou na tváři a papírovým kbelíkem od kuřecích kousků KFC na hlavě)...
Vítězslav Štefl
2024 ©