► Název článku/studie: Top 10 hardrockových alb Vítězslava Štefla
► Autor: Vítězslav Štefl
► Vydavatel: Muzikus
► Číslo/ročník: 4/2020 – 3/2021
►Deep Purple – Machine Head
A po artrockové desítce přistupuji k dalším deseti stupňům ke zlaté. I zde vám představím svá nejoblíbenější alba tentokrát ale hardrockové muziky, muziky, která je spolu s art rockem a několika dalšími směry, styly a žánry synonymem rockového fenoménu vůbec.
Alba opět nebudou uváděna dle pořadí důležitosti – prostě to vezmu tak, jak to přišlo. A kritéria výběru? Osobní vztah (ten rozhoduje, není divu), historický kontext, nadčasovost, úspěch a ohlas včetně anket a celkový význam.
A rovnou pojďme na klasiku – ano, je to Machine Head (1972), šesté studiové album famózních Deep Purple, skupiny, která patří k základní pětce, definující tento zásadní žánr.
Album vylétlo na první místa světových anket, v Americe získalo nakonec dvojnásobnou platinu a završilo tak odkaz předchozích dvou studiovek (zejména úžasného LP In Rock) a koncertního dvojalba Made In Japan, jednoho z nejlepších živáků vůbec.
Tehdy se jméno Deep Purple vyslovovalo se stejným dechem, jako Led Zeppelin či Black Sabbath – škoda, že dva kohouti, Blackmore a Gillan se prostě už pak nemohli, prostě nemohli snést…
Příběh o vzniku ikonické Smoke on the Water asi už zná každý (koncert Franka Zappy, požár haly, kouř nad vodou…) , ale poslyšte třeba tohle – jak vzpomíná Blackmore, aparáty a nahrávací techniku měli po hotelu tak divně a narychlo rozmístěnou, že když už přelezli vždy všechny ty balkóny a protáhli se všemi těmi napolo dovřenými dveřmi, tak když už se dostali ke svému nástroji, tak se jim ani nechtělo zase se vracet zpátky – tak to tam dali…
A historická souvislost?
Ten měsíc Jethro Tull vydávají Thick as a Brick, Styx mají svůj debut, irským, ještě neznámým Thin Lizzy vychází dvojka, Shades of a Blue Orphanage a řinčiví Slade dávají na trh svůj první živák Alive!
►Led Zeppelin - I
A jedeme v našem sloupečku, co to dá! Právě tohle album zásadně přispělo k definování hard rocku jako stylu a uvedlo Led Zeppelin na cestě k TOP kapelám rockové historie vůbec. Ano, vím, že od této kapely se většinou uvádí jejich albová Dvojka nebo Čtyřka, vím, že na II je mj. ikonická Whole Lotta Love a na IV úžasná Stairway to Heaven, ale já mám jejich debut hrozně rád. Už jenom úvodní skladba, Good Times Bad Times patří mezi ty nejsilnější a nejtypičtější okamžiky Led Zeppelin a hard rocku obecně. Led Zeppelin totiž vznikli – a vykročili...
„Chtěl jsem, aby to bylo stejně naléhavé, jako třeba dělal Eric Clapton s Cream,“ vzpomínal po letech Jimmy Page. „Ale taky jsem chtěl, aby to nějaký ten pátek vydrželo, prostě aby tam nebyly takové vztahy, jako byly v Jeff Beck Group – Beckovým největším nepřítelem je totiž on sám…“
Okolnosti vzniku alba jsou většinou obecně dost známy, takže aspoň takto - album bylo nahráno za neuvěřitelných pouze cca 36 hodin ve studiu, nahrávání začalo 25. září a Jimmy Page jako producent vysolil na dřevo 1 782 liber – což je další extrém z dnešního pohledu. Deska vyšla 12. ledna 1969 u labelu Atlantic, v Anglii vystoupala na 6. místo a v Billboardu na 7. pozici a byla oceněna multiplatinami, kde to jen šlo (v USA bylo těch platin osm!). Page album nahrál na Fendera Telecastera a aparát Supro, pro akustické stopy využil Gibson J-200.
Mimochodem – toto album je jedno z prvních, která tehdy vyšla pouze a jedině ve stereo verzi.
A historická souvislost?
V lednu toho roku vydává svůj debut Neil Young, Creedence Clearwater Revival útočí na prodejní rekordy svou dvojkou, dvojnásobně platinovou Bayou Country, narodil se Dave Grohl (Nirvana, Foo Fighters) a Beatles realizují své poslední „veřejné“ vystoupení na střeše jejich budovy Apple.
►Uriah Heep – Look at Yourself
Třetí album je v životě kapely zásadním prubířským kamenem – a tohle v případě britských Uriah Heep, jedné ze základní pětky kapel, definujících klasický hard rock, jednoznačně vyšlo. Deska, která vyšla roku 1971 u labelu Bronze, poprvé dostala kapelu do britských a amerických anket. V Anglii to byl nástup rovnou na 39. pozici. Ještě důležitější ale bylo, že úspěch tohoto alba v podstatě nastartoval celosvětový věhlas „Uriášů“ – vždyť už další album, Demons and Wizards, se stalo v USA zlatým…
Deska přinesla kolekci velmi silných skladeb, z nichž určitě vyčnívají dvě díla, titulní Look at Yourself a nádherná kompozice July Morning. První z nich napsal Ken Hensley (key) a zároveň tam i zpíval (ale jen ve studiu, zpěvák David Byron měl totiž v den natáčení problémy s hlasem). Druhá skladba, koketující s artrockovými prvky skladby, mají „na svědomí“ Hensley a Byron. Jak prohlásil kytarista Mick Box: „Ve studiu jsme si všimli, že máme tři skladby od c-moll, tak jsme je dali dohromady.“
Pro Uriah Heep to také znamenalo, že mění sestavu. Zde si naposledy zahráli Paul Newton (bg), který byl s kapelou od jejího vzniku roku 1969 a Ian Clarke (dr) – ten zde působil jen rok. Nahradila je pro sestavu kapely již klasická jména – famózní baskytarista Gary Thain a spolehlivý bubeník Lee Kerslake.
Zajímavý je i obal. Na přední straně měl být původně lesklý odrazový materiál, který měl zrcadlově odrážet toho, kdo se na obal kouká. Ta myšlenka byla zvýrazněna na zadní straně alba, kde jsou takto „upraveny“ fotografie členů kapely.
A historická souvislost?
V USA vychází Imagine Johna Lennona, T.Rex zasahují rockery s Electric Warrior a eklektičtí Wishbone Ash vydávají svou dvojku Pilgrimage a připravují si tak půdu na celosvětový úspěch s dalším albem, Argus.
►Free – Fire and Water
Jak už jsem psal x-krát (a vlastně i v minulém díle), třetí album je z hlediska prokázání životnosti kapely obecně velmi důležitou záležitostí. Buď se potvrdí její kvality a z neznámého souboru se vyklube superhvězda, nebo prokáže opodstatněnost předchozího úspěchu, nebo také ukáže nemilosrdně na přetrvávající slabiny kapely a pak už jen šlus, konečná, nazdar… Existuje i další kategorie, totiž vzepětí souboru po všech stránkách, autorské, muzikantské, pak nástup na světová pódia a do rockových dějin… a pak už jen snaha (často marná) o překonání vlastního stínu. Zvláště, když je vše doprovozeno vnějšími vlivy, nemocemi, hádkami…
Tohle všechno sedí na proslulou trojku kapely Free, jednoho z obecně pěti určujících souborů, definujících hard rock jako takový. Úžasný feeling čtveřice muzikantů, zpěváka Paula Rodgerse (je obecně řazen mezi Top5 hardrockových pěvců), kytaristy Paula Kossoffa (jeden z Top100 kytaristů časopisu Rolling Stone, zemřel na plicní embolii během letu), baskytaristy Andyho Frasera (bylo mu 15 let, když spoluzakládal Free) a bubeníka Simona Kirkeho (později byl spolu s Kossoffem členem Bad Company, kapely managementu Led Zeppelin) je neuvěřitelný a ve svém odkazu nadčasový.
Z alba doslova vyčuhuje hit All Right Now s nesmrtelným riffem, ovšem i ostatní skladby jsou hodně, hodně silné – stačí za všechny jmenovat úvodní Fire and Water… Syrový, nenačesaný hard rock, vycházející z blues. Klasika. Tohle se neomrzí…
A historická souvislost?
Tak The Who ten měsíc měli dvě představení opery Tommy v New York Metropolitan Opera House, Deep Purple vydávají klasiku ...In Rock, Uriah Heep zdatně debutují ...Very ‘Eavy, ...Very ‘Umble a Grand Funk bodují dvojnásobně platinovým Closer to Home.
►Black Sabbath – Paranoid
Jedna z tzv. silné pětky kapel, které definovaly hard rock jako takový. Není divu. Už jen Iommiho kvintové powerchordy jako stavební kameny riffů, které podpírají základ celých skladeb, bylo tehdy výrazné a vlastně i novátorské. Album vyšlo u labelu Vertigo v listopadu roku 1970, tedy v onom dnes už bájném období definování zásadních stylů dalšího vývoje rocku.
Běžně už se ví, že LP se původně mělo jmenovat War Pigs a skladba Paranoid se dohrávala v podstatě jako vata. Ovšem ta vata měla najednou obrovský ohlas a tak došlo na přejmenování na poslední chvíli. Obal… No, zrovna to je oblast, kde Iommi a spol. až na skoupé výjimky nijak zvlášť nevynikali (stačí si třeba připomenout Sabotage či Forbidden atd.), ale koho by to dnes zajímalo, když už je nadobro spojen s vynikající a nadčasovou muzikou uvnitř…
Album získalo v USA čtyřnásobnou platinu (tento kov provázel jejich klasická alba až do Sabbath Bloody Sabbath včetně), v Anglii obsadilo první příčku a přineslo fanouškům kolekci velmi silných skladeb, z nichž mnohé se staly trvalkami a ceněnými díly dodnes. Stačí zde za všechny uvést Iron Man, War Pigs či titulní Paranoid. Kvarteto Iommi (g), Osbourne (voc), Butler (bg, i autor většiny textů) a Ward (dr) právě tímto albem vykročili mezi ty kapely, na které se nezapomíná…
A historická souvislost?
V tomto měsíci a roce vychází třeba zásadní album Carlose Santany – Abraxas se skladbami Black Magic Woman, Oye Como Va a instrumentálka Samba Pa Ti, Atomic Rooster, kapela, která, nebýt šíleného oparu v očích klávesisty Vincenta Cranea, mohla patřit k těm top hardrockovým skupinám vydala svou dvojku Death Walks Behind You (v Anglii vylezla na 12. místo), Rolling Stones prezentují své druhé live album Get Yer Ya-Ya’s Out a na vinylu vychází i nepřekonatelný Jesus Christ Superstar A. L Webera a T. Riceho.
►Cream – Disraeli Gears
Historicky první superkapela a zároveň jeden ze dvou určujících souborů proto-hard rocku, power trio Cream a jeho album, vydané roku 1967 u labelu Reaction (pozn. – do první roviny proto-hard rocku sem klademe ještě Vanilla Fudge, mezistupněm je např. Steppenwolf a další dvě roviny tvoří Iron Butterfly, Guess Who, Yardbirds a zejména The Who, ona druhá nejzásadnější kapela tohoto období a zrodu proto-stylu)
Deska získala v Anglii zlato a v USA platinu, v obou zemích se dostala do Top5 a přinesla kolekci silných, energických skladeb. Mezi jednoznačně nadčasové patří zcela jasně Sunshine of Your Love, jejíž riff se obecně řazen mezi 10 – 15 nejznámějších riffů rockové historie vůbec.
Abych se přiznal, dost jsem váhal mezi touto deskou a následným studio/live dvojalbem Wheels of Fire (1968, Polydor), který kapelu ještě více proslavil (platina na obou březích Atlantiku a 1. místo v USA a 3. pozice v Británii) a kde najdeme další hity, White Room a Crossroads. Navíc tato dvě alba jsou v podstatě nedělitelnou páteří nejkomplexnějšího a nejtypičtějšího pohledu na tvorbu a přínos Cream, tria, který tvořili Eric Clapton (g, voc), Jack Bruce (bg, voc) a Ginger Baker (dr, jeden z prvních v používáním dvou kopáků a delších sól na koncertech).
Těmito dvěma deskami a jejich koncerty se psala historie vzniku hard rocku. Ne nadarmo se říká v kuloárech, že Led Zeppelin mohli nastoupit také i proto, že se Cream rozpadli...
Cream za svou krátkou existenci prodali po světě víc, než 15 miliónů alb
A historická souvislost?
V ten čas Beatles vydali všudyplatinové Magical Mystery Tour, Moody Blues šli svým Days of Future Passed v Americe také do platiny a Monkees, prvoplánová snaha amerických promotérů udělat si svoje domácí „brouky“ zabodovali dvojnásobně platinovým Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd.
►Who – Who’s Next (1971, Decca)
Kapela, která se podílela na formování základů toho, čemu se posléze začalo říkat hard rock a která spojila frenetičnost šedesátých let právě s tímto zásadním rockovým stylem. Zejména pak toto album zapůsobilo jako bomba – Pete Townshend (g), Roger Daltrey (voc), John Entwistle (bg) a Keith Moon (dr) se nevydali po cestě předchozího opusu Tommy a i když měli původně v plánu další rockovou operu s názvem Lifehouse, nakonec zvolili řadové album, tvořené nejsilnějšími skladbami tohoto projektu bez jakékoli návaznosti. A vyšlo to dokonale (trojnásobná platina v USA, platina v Anglii, první místa ve světových anketách…).
Osobně považuji právě toto album za nejlepší album svých oblíbenců The Who – vždyť si uvědomme, že na desce je trojka super hitů a to výbušná Baba O’Riley, eklektická Behind Blue Eyes a osmi a půl minutová řinčivá Won’t Get Fooled Again (tu natočili z alba jako první a to v Rolling Stones Mobile Studio). Osobně ještě tuto trojku doplňuji písničkovou Bargain. Ale i zbytek alba je neuvěřitelně silný.
Zajímavé je docela velký podíl použití syntezátorů (což tyto podklady používali i na live vystoupeních).
Obal je také kapitola sama pro sebe. Fotograf Ethan Russell se inspiroval monolitem z tehdejšího filmového hitu 2001: Vesmírná odyssea – to že na ten kus betonu členové kapely evidentně močí, je další věc…
A historická souvislost?
Mahavishnu Orchestra vydávají svůj debut The Inner Mounting Flame, Ten Years After bodují platinovým A Space in Time, Zappovi Mothers of Invention se docela úspěšně předvádějí koncertním Filmore East – June 1971 a Beach Boys se hlava nehlava snaží vyvolat ducha první poloviny plážových šedesátých let nevýraznou Surf’s Up.
►Wishbone Ash – Argus (1972, Decca)
Byli to právě Wishbone Ash, kvartet o dvou kytaristech, který zásadně provalil do té doby více méně zavedenou zvyklost v souborech o dvou kytarách, že jedna je sólová a druhá nutně doprovodná. Ano, tato eklektická skupina nastavila úlohu dvou kytaristů jako dvou kytaristů. Co tím myslím? Už nebyla sóla jen na jednom z nich (třebaže byly nějaké výjimky), už nebyl doprovod jen na jednom z nich – teď ti dva tvořili jeden celek o dvou stranách. Oba sóláci, oba doprovod, oba se doplňující – což právě na tomto nádherném albu je více než zřejmé. Stačí si poslechnout Throw Down the Sword (nejen úvod, ale i závěr) a je jasné, co chceme říci.
Tento model pak v historii rocku postupoval dál, jak v tvrdších variantách např. u Thin Lizzy či v jižanských strukturách nebo později v heavymetalových osmdesátých letech a dál…
Deska má pseudostředověký nádech, produkci má na svědomí Martin Birch (spolupracoval třeba s Deep Purple) a rozhodně se všimněte obalu. Ne pouze té první, neuvěřitelně syrové strany, ale i té další (obal desky je rozkládací, i když se jedná o jednoalbum). Pouze ta původní vydání mají na druhé straně dole v rohu nenápadně něco (a nebudu říkat co), na co se ten zbrojnoš dívá…
Vedle mnou již uvedené skladby nese album 7 věcí – a ani jedna není slabá. Tak abych uvedl ještě aspoň dvě – Warrior a The King Will Come…
S tímhle album neuděláte chybu. S tímhle albem se dostanete do jiných sfér… A to není zrovna dnes k zahození….
A historická souvislost?
Tak třeba ZZ Top vydávají svou dvojku, Rio Grande Mud, Creedence Clearwater Revival už zpívají labutí píseň s Mardi Gras, glamrockovým propagátorům T.Rex vychází kompilace Bolan Boogie a králi rockandrollu, Elvisovi boduje LP He Touched Me, které jde dokonce do platiny.
►Thin Lizzy – Black Rose: A Rock Legend (1979, Vertigo)
Thin Lizzy, náhlé, úžasné a obrovské zjevení hard rocku, které už jenom z hlediska historie vývoje rockové kytary usadilo dvojici kytar v souboru na rovnocenné pozici a uvedlo tak tento model, který výrazněji začali Wishbone Ash do vod tvrdšího rocku.
Z mlhavého Irska, z Dublinu tak vzešla parta, nejdříve trio a poté kvartet, který měl nakročeno k hodně vysokým pozicím. Tato deska je albem, kde předchozího kytaristu Briana Robertsona střídá sám Gary Moore. Dobře, často se vedou řeči, že LP Jailbreak je lepší a vyváženější – osobně bych obě alba dával na roveň (na Black Rose se navíc moc nepovedl zvuk), ale všechno vyváží úžasná spolupráce kytar zejména v titulní Róisín Dubh (Black Rose) A Rock Legend, kde obě krásně přímo tančí v jigách – a je to opravdu zážitek. Právě v tomto období byla čtveřice Phil Lynott (bg, osobitý zpěv), Gary Moore (g), Scott Gorham (g) a bubeník Brian Downey na vrcholu slávy. Album šlo v Anglii do zlata, jenže kapela už měla za sebou hodně vysilující cestu – tohle byla jejich devátá studiová deska a onen zásadní, velký, celosvětový komerční průlom se jaksi pořád nekonal. I přes nadšené recenze v tisku a druhé místo v anglických anketách.
V kapele dochází k rozkolu, Moorea nahrazuje Snowy White a následné LP Chinatown se v žebříčcích dostává ještě výš (posluchači byli zvědavi na pokračování tohoto opusu magnum). Jenže v kapele už docházely autorské síly, začala ztrácet na přesvědčivosti a doba se začala měnit...
Jednoznačná škoda.
A historická souvislost?
Tak třeba Journey vydávají platinové Evolution, Ramones docela bodují s živákem It’s Alive, jižanští Blackfoot hrabou platinu se Strikes a ABBA drtí žebříčky s Voulez-Vous...
►Rainbow – Rising (1976, Polydor)
Naprosto exkluzívní záležitost, která dotáhla na vrchol všechny základní atributy hard rocku – skladbu, stavbu a techniku sóla, feeling, rytmiku, aranž, produkci... Ritchie Blackmore po odchodu z Deep Purple nelenil, po debutu s původními členy Elf všechny až na skvělého pěvce Ronnieho Jamese Dia vyrazil a obklopil se novými muzikanty, se kterými vytvořil toto obecně nejzásadnější album Duhy.
Dio zde startuje svou kariéru, totéž lze prohlásit o klávesistovi Tonym Careym a baskytaristovi Jimmym Bainovi, za bicími usedá Cozy Powell, mající už renomé např. ze spolupráce s Jeff Beck Group (a také díky tomuto angažmá výrazně přidává plyn na své umělecké dráze) – kvintet tak vytváří něco, co je v historickém kontextu vývoje nonartificiální hudby chápáno jako završení vývoje klasického hard rocku první poloviny 70. let.
Na albu nenajdeme slabé místo – přesto lze za jednoznačný vrchol označit kompozici Stargazer. Ostatní skladby vykazují také nebývalou sílu a energii, snad (a jedině) jediná skladba (Do You Close Your Eyes) není tak známá, jako ty ostatní. Což neznamená, že by byla horší...
Věčná škoda, že Rainbow mj. také prosluli i tím, že jsou řazeni mezi ty personálně nejméně stálé sestavy...
V období tohoto alba ale rozhodně zaznamenali největší úspěch mezi pohrobky Deep Purple – Gillan Band se stylově potácel a Whitesnake na svůj úspěch teprve čekali...
A historická souvislost?
Kiss vydávají eponymní Destroyer, Thin Lizzy zvedají hlavu s Jailbreak, Led Zeppelin drtí všechno s Presence, Status Quo řinčí na Blue For You... To byl rok...
Ještě dodatek přece...
Dnes je to poslední díl tohoto stylového zaměření a rozhodně se do té desítky nevešly některé další zásadní počiny... Za všechny jmenujme Atomic Rooster zejména z let 1970 – 71 či určitě do vod tohoto stylu na konci šedesátých let razantně vplouvající The Gun...
Vítězslav Štefl
------------------
2024 ©