TOP struny

► Název článku/studie: TOP struny aneb Které struny nejlépe drží ladění a nejdéle vydrží?

► Autor: Vítězslav Štefl 

► Součást seriálu/řady: Letem kytarovým světem

► Vydavatel: Muzikus

► Číslo/ročník: 12/2017

No, tak to se zase povedlo. Struna, to je vlastně jazyk, kterým se vytváří tón. A na to má každý kytarista svůj zcela jasný, nepřekonatelný a ničím jiným neovlivněný názor. Fajn. Přesto ale můžeme ukázat pro ještě větší a širší orientaci, které značky, které sady jsou prostě ty NEJ, takové, které jsou užívány nejvíce a jsou na ně ty nejlepší recenze.

Nakonec, proč ne? Nebo jsme všichni natolik pilní (a movití), že nejdříve, než si zvolíme značku a sílu strun, si na své kytary natáhneme (a předtím koupíme) všechny dostupné sady (a nezapomeneme přitom upravit i prohnutí krku atd.) a potom si tedy zvolíme tu „naši“? No tak vidíte…

Než si uvedeme ty nejlepší značky a sady, které byly určeny na základě několika kategorií a navíc se daly dohromady výsledky těch nejprestižnějších magazínů a webů, tak si jen letmo přibližme některá fakta. Už třeba jen proto, abychom rozuměli všem těm údajům na obalech strun.

Nejdříve tedy co nejobecněji a co nejjednodušeji a hlavně bez uvádění značek, firem strun.

Vinutí? Tedy u strun d, A, E (u silných strun někdy i struna g)? Buď kulaté (roundwound, nejběžnější, námi nejpoužívanější), nebo hlazené, ploché (flatwound, mají to rádi zejména jazzmani) nebo mezi tím.

Jádro u vinutých strun? Zase – buď kulaté (roundcore), mapující vinutí kolem sebe, nebo hranaté (hexcore), které může více zabránit prokluzování jádra a vinutí (lepší stabilita struny). Mezi námi – u strun, rezavých potem a špínou je úplně jedno, jaké mají jádro.

Materiál? Většinou jsou strun e¹, h, a g z hladké, tažené oceli. Struny d, A a E jsou většinou buď z poniklované oceli (nickel-plated steel), přinášející velkou všestrannost a rovnováhu frekvencí tónu,potom z čistého niklu (pure-nickel), mající dlouhou životnost a „měkký“ pocit do rukou a pak z nerezu (steinless steel) s hodně jasným, břeskným tónem. Z dalších materiálů můžeme jmenovat kobalt, titan, chrom, některé struny jsou navíc pokryty různými materiály a nano-materiály – ale to už chce fakt zkoušet.

Síla strun: Psát o výhodách a nevýhodách slabých a silných strun je nevděčné, protože je to již běžná praxe každého kytaristy, který se v tom dokáže orientovat sám. Navíc existuje již tolik proměnných mezi strunou a zvukem z aparátu, že je obtížně něco generalizovat. Přesto ale existuje několik obecných pravd, které uvést můžeme: 

Že zde existuje i přímá vazba na nejrůznější hybridy (nejvíce jde o 9-10 a 10-11) je pak jasné. A také není špatné pro objektivitu (a zároveň i individualitu) vědět, že Stevie Ray Vaughan používal „třináctky“, Billy Gibbons (ZZ Top) hraje na „osmičky“… A oba dva zní jak?

Uveďme si ještě většinové, převládající označení síly sad strun u firem:

(w – od této struny včetně jsou již silnější struny vinuty, slabší jsou taženy)

Řada firem se řídí mezními hodnotami těchto určení, tedy silou strun e¹ a E, ale liší se silou strun vnitřních. Také to ovšem neplatí stoprocentně.

Co se běžně určuje u strun, co nás nejvíce zajímá? Většinou se jedná o:

1) Tón – jde o délku znělosti, barvu a kvalitu zvuku a jeho sílu

2) Trvanlivost struny – prostě, jak dlouho nám vydrží znít dobře a nepřetrhne se (za což někdy nemůže struna, ale „heavy“ ruka se silným trsátkem nebo ostré kameny, nebo jiné techniky hry – třeba podpatek boty…)

3) Hratelnost – hodně individuální záležitost – prostě nám ta struna na hmatníku buď sedne, nebo se na ní hraje blbě. Proč? Nevím, zní většinou odpověď, ale sedí/nesedí mi to.

4) Intonace – jak si struna udržuje laditelnost, jak v závislosti na době používání ladí ve všech polohách, jak zní v jednotlivých polohách…

5) Spolehlivost – zde se jedná o dlouhodobější zkušenost s tou či onou značkou. Někdy to může být ale i zavádějící. Poslechněte si třeba tohle – po celá ta léta hraji na jednu značku strun. Jsem s nimi spokojen, drží ladění, není zvukově sice tak trvanlivá, ale já dost často měním struny. Jsem také zvyklý kupovat si hned sady těchto strun, třeba deset najednou. Před sedmi lety se mi stalo to, že dvakrát po sobě jsem natáhl tyto struny a v podstatě hned na zkoušce jsem je vyhodil. Neladily, neměly zvuk, trhaly se – a přitom to byly pořád stejné sady a značky… Tehdy jsem měl blízko k tomu, že přejdu k té další, v našich zemích stejně oblíbené firmě. Nakonec ale ta třetí sada už byla zase v pořádku. Může se tedy stát (a i když by se nemělo), že člověk narazí na špatný výrobek. Na druhou stranu si říkám, že za 33 let hraní dvě špatné sady – to je dobrý průměr…

6) Flexibilita – aneb všestrannost. Může to být zavádějící, ale např. hlazené struny jsou opravdu spíše do jazzu a ty ostatní… Do všeho ostatního… 

Tak a jaké jsou nejnovější a zároveň neprověřenější hity současnosti?

Abychom nikoho neprotěžovali, vezmeme to podle abecedy. Míru četnosti ale rozhodně zmíníme a to přímo už nyní na začátku – Nejvíce v současnosti narazíte na tři firmy, na tři značky (bez pořadí) – D’Addario, Elixir a Ernie Ball. Tak a nyní konkrétně:............................................

Další část článku viz aktuální číslo MUZIKUSu nebo elektronické vydání, e-muzikus na www.muzikus.cz